Takže jedu Radlickou a směřuju do zmíněné garáže. Přede mnou jede skříňák. Hodím blinkr doprava - za rohem obchodního domu Carrefour je svážná rampa vedoucí do garáže. Skříňák taky hodí blinkr doprava, a zamíří na rampu.
Nemusím mít v oku teodolit, abych odhadl, že je vyšší než 180 cm. Zastavil jsem tedy na začátku rampy s tím, že počkám, až řidič skříňáku dojde k truchlivému poznání pravdy a vycouvá a odjede.
Jenže za mnou někdo zastavil, za ním ještě někdo a ještě někdo. Po deseti vteřinách začali troubit, pleskali si na čelo a gestikulovali, jako se troubí, pleská na čelo a gestikuluje na překážejícího vola.

Co jsem měl dělat? Vylézt a vysvětlovat a nechat si při tom nadávat? Anebo si tiše recitovat:

Jezevčík ustavičně vřeštěl a nepřestal, ani když ho paní vzala do náruče.
Bart pořád šel u mé levé nohy, přirozeně že byl na vodítku.
"Mlč! Povídám, neštěkej! Podívej se na toho hodnýho pejska, jak pěkně jde a ty tu vyvádíš, třeštidlo jedno!" povykovala dáma.
Neměl jsem čas, abych se podíval stranou. Nespouštěl jsem oči z Barta. Občas po mě taky loupnul okem, jestli se dívám - a ví bůh, že jsem se díval!
"Když nepřestaneš, lísknu ti jednu!" překřikovala dáma řev neidentifikovatelného psa.
Už jsme je minuli. Vše další se odehrávalo na našimi zády.
"Tumáš! Já ti to říkala! Neposlechneš, tak dostaneš na zadeček!" ječela dáma a pes kvílel.
Zašli jsme za roh. Ryk pomalu utichal.
Je mi jasné, že obě dámy budou dnes sdělovat dalším dámám, jak se ten Neffovic ukrutnej pes zase projevil jako zabiják.
Což je dobře, protože já tu Barta neživím a nešatím, abych vyvolal dojem, že je exponetem Armády spásy na Černém vrchu.
Je to ukrutný pes a hlídá barák!

Život je dobrý