Na druhém břehu Vltavy naštěstí zvítězila moderní technologie, tedy vynalézavost a HiTech řešení - díky protipovodňovým stěnám (které mohly stát i na Kampě, kdyby tomu památkáři nezabránili) se voda nedostala do Starého města a na Staroměstském náměstí nemusela být zavedena lodní doprava, jako v roce 1890.

To je jedna stránka věci.
Druhá stránka věci - kdyby rozum zvítězil nad ideology i na druhém břehu Vltavy, a Kampa by byla ochráněna jako bylo ochráněno Staré město, o to větší by byl stav vody jinde. V Karlíně, v Kralupech, dál po proudu šílící řeky. Zajímá nás osud Kampy, Werichova domu, Sovových mlýnů - ale dál, a jinde - to je jaksi méně atraktivní a zajímavé a mediálně vděčné.

Třetí přípodotek - bylo by naopak dobré, kdyby si i "nePražané" uvědomili, jak zásadně je Praha poškozena. Je ochromena její dopravní struktura a to má ekonomické důsledky nejen pro ni samotnou, ale pro celý stát. Prostě, zpomalily se její ekonomické aktivity ve všech směrech, je raněná, je částečně ochromená - a následky ponesou všichni.

Ostatně soudím, že povodňová daň je správné opatření, za předpokladu, že půjde skutečně na obnovu infrastruktury, na obnovu fondu bydlení, na pomoc poškozeným živnostníkům - a nebude prošpidlena kupříkladu ve prospěch "kariérním nezaměstnaným", což je hezký bonmot, který jsem nedávno slyšel v rádiu.

Čas plynul. Takových úkolů jsem vykonal desítky, možná stovky, vždycky na poslední chvíli, kdy nebylo jiného zbytí. Pak se Olša stal ambasadorem v Zimbabwe (to je historická pravda) a začal na mě doléhat Zdeněk Rampas, doživotní prezident československých sicifstů (scifisti neuznávají rozebrání jedné republiky na dva zbytkové podstáty). Čímž se dostávám k jádru věci - nemohl jsem rukopis najít.
Začalo to být napínavé.
Procházeje vnitřní Prahou bedlivě jsem se rozhlížel kolem sebe a jakmile jsem spatřil muže s černými vlasy a nápadnými brýlemi a poněkud houpavou chůzí, vylekal jsem se v domnění, že je to Rampas. Občas to dokonce byl Rampas.
"Už jsi našel ten rukopis?" ptal se pokaždé.
"Usilovně ho hledám," odpovídal jsem a byla to pravda.
Přítel Přemek Houžvička, velký to znalec staré české sci-fi, otáčel nůž v mé ráně, protože Rampasovi a také mně říkal:
"Já ho viděl loni v obýváku vedle rádia."
Což bylo pravděpodobné, protože v obýváku vedle rádia obvykle přechovávám rukopisy, které mi lidé z nerozumu svěřují.
Samozřejmě, že to bylo první místo, kde jsem pátral! Na polici vedle rádia. Nakonec jsem dospěl až do sklepa a do prádelny a do garáže, byl jsem všude, ovšem na polici vedle rádia jsem začal a asi pětkrát jsem se tam vrátil. Žádný rukopis Maxi Mloka tam nebyl.
Dnes byl u mě Přemek Houžvička.
"Našel jsi Mloka?! ptal se.
"Je dosti bolesti v tomto domě," odpověděl jsem mu. "Nelij octa do ran mých."
"Loni byl na polici vedle rádia," řekl Houžvička. Je to nelítostný chlapík. Nezná soucitu.
"To bylo loni," já na to.
Houžvička odešel do obýváku a v zápětí bylo slyšet jeho povyk:
"A je tu pořád!"

Von to nebyl rugopys, ona to byla tadlecta goregtůra a jak známo, korektury mají formát gnihy kdežto rukopisy jsou A4, takže já dal svému zraku zadání:

"Hledej štos papírů formátu A4 v deskách."
Zrak pátral po štosu A4 a korekturu prostě neviděl.

Takže korektura (nikoli rukopis) se našla.
To je dobrá zpráva, mohu vyrazit do centra města a těšit se, že potkám muže s černými vlasy a nápadnými brýlemi a poněkud houpavou chůzí - a třeba to bude Rampas.
Blbá zpráva je, že musím napsat tu předmluvu.

V sobotu jsem byl v Černošicích u přátel, u Zhoufů. Mají tam pejska Artuše a nepřehledné množství koček - možná jen dvě, ale jsou to bytosti neposedné a pletou se mi. Jeden je Mikuláš neboli Kulda a já si pořád myslím, že je to Matyáš, druhý je Myšák, což je, myslím, pro kocoura poněkud potupné označení - jako kdybyste myšákovi říkali Kocour.

Z okna jsem Myšáka pozoroval, jak se rozkošnicky rozvaluje v houpací síti. Pojal jsem starost.
"A co když Myšáka v té síti uvidí Artuš? Aby ho z ní neshodil!"
"Kdepak, on se k ní neodváží. Dostal by od Myšáka facku."
Tohle chápu. Nevím, jestli by podobný model fungoval u nás. Těžko ověřit. Nemám ani kocoura, ani houpací síť a Bart, to je jisté, ještě nikdy nedostal od žádného kocoura facku.