V takových chvílích se probouzí lidská solidarita - uvědomujeme si soudržnost společenství a vzájemnou závislost. To je to jediné pozitivní, co lze na katastrofách tohoto typu najít. Není to málo.

Při povodních roku 1997 si hodně napravila reputaci armáda a doufejme, že nezklame ani tentokrát. Až voda opadne, nastane čas na analýzu - co se mělo a co nemělo udělat, co se mělo udělat dřív nebo jinak. Už teď vznikly pochybnosti o tom, zda ve vodních nádržích, na orlíku a na Slapech, neměli začít s vypouštěním vody dřív a ve větším rozsahu než se stalo, aby vznikla rezerva. Píšu tyto řádky před desátou večerní. Na druhém monitoru mám mapu Prahy se zákresem oblastí zatopených 50letou vodou (Šaman Kovanic ji pracně nalezl na webu pražského magistrátu), zde ji můžete stáhnout odsud ze Psa, má 330 kB. O něco povzbudivější je pohled na zátopové oblasti dvacetileté vody. Nejlepší by byla "žádná voda", přinejmenším ve sklepě, natož v obýváku.

Taky mě napadá, jak je ta dnešní doba blbá v tom, že jsme prohlásili rodinu za pitomost a rodina je už jen sex a psycho-panoptikum a psycho-drama pod režií mudrců a konzultantů a je to jedno, mužskej, ženská, seno sláma, jen když je to cool a taky in a v neposlední řadě (tohle slovní klišé mě sere mimořádně silně) politically correct. Výsledek je, že když umře jedna paní v rodině, což je normální, je ta rodina o 25% menší. To je díra jako hrom, to je jako kdyby na Prahu padla atomovka a vyradýrovala dejme tomu Nové Město a Vinohrady a Nusle a vzala kus Žižkova až po Jarov.
Tak tohle mám doma. Nereagujte na to, prosím, nepište mi... prosím. Netrhejte mi kůrčičku. A jestli se chcete podívat na odpolední fotky z ještě nezatopené Prahy, jsou na Digineffu.