Tak to chodí. Dvanáct tisíc lidí se u Andělky bavilo - a padesátka přijede uklízet. To je jeden z 240. No a České Budějovice mají skoro 100 tisíc obyvatel. Kolik dobytků parazituje na neštěstí jiných? Deset? Dvacet?

Jenže tak to chodí: to dobré i zlé je dílo extrémních jedinců. Nejsem úplně přesvědčen, že ta "světlá strana síly" vždycky zvítězí na "temnou stranou síly". Domnívám se ale, že z vychcanosti typu "vyvezu krámy tam, kde mi je zadarmo odkliděj" můžu mít dobrý pocit bezprostředně potom, co jsem svoje svinstvo vyklopil a ujel... ale že bych na to s hrdostí vzpomínal po pěti, deseti letech?

Kdežto ta padesátka co přijela na víkend do Andělky bude mít ještě po létech příjemnou vzpomínku na pokračování happeningu. Ano, vzpomenou si, i když budou po deseti, dvaceti letech úplně jiní, s jinými zájmy. A já jim tu milou vzpomínku vřele přeju.

Dodatek:
Děkuji za projevy účasti. Jistě chápete, že nejsem schopen na všechny jednotlivě odpovídat. Tak tak že naklepu těchhle pár řádek vděčnosti Vám - za vaši podporu.
O.N.

I když i v těch nejhnusnějších chvílích se objeví aspoň jiskra absurdity. Já po celou tu dobu, kdy Míša bojovala o život, jsem hledal něco, co by bylo aspoň trochu komické. Nuže, tu noc, když nám sdělili, že je Míša mrtvá, jsme se vraceli domů: já vezl svého přítele lékaře - který nám v těch nejhorších hodinách moc pomohl - domů, a David s Irenou vezli moji švagrovou Yvonu do Dejvic. Vrátil jsme se domů dřív než oni. Dům byl pustý, všude zhasnuto - když jsme odcházeli v poledne z domova, nemysleli jsme, že se budeme vracet tak pozdě. Šel jsem tedy dovnitř a rozsvěcel okna, aby dům nevypadal jako hrobka.

Po pěti minutách se vrátil taky David s Irenou.
"Kde je Bart?" ptala se Irena.
"Na zahradě," odpověděl jsem.
"To si jenom myslíš."
V tom stavu v jakém jsem byl jsem zapomněl za sebou zavřít vrata - a Bart zdrhnul! Tak to je opravdu bezvadný, táhlo mi hlavou. Jestli se Bart - samozřejmě bez vodítka i košíku - s nějakým psem porve a ještě navíc někoho kousne, tak to opravdu bude završení tohohle prokletého dne.
Nakonec ho našel David u hotelu Mövenpick, v místech, kam s ním chodím na procházku.

Takže to byl aspoň částečný happy end.
Můžu si říkat: umřela sice Míša, ale aspoň nikoho nekous pes.

Situace přes víkend 10.-11. srpna:
Čeká nás těžký týden, všechny tři, Irenu, Davida i mne. Jsou velmi stateční a vážím si jich za to, jak se chovají - až se před nimi stydím za občasné projevy žalu, které mne přepadají jako záchvaty podagry. V sobotu jsem v Chomutově navštívil přátele, manžele Svoreňovy. Oni jsou vydavatelé doposud všech knižních svazků Neviditelného psa. Ročník 2001-2002 tedy v Milenium Publishing vyjde (7. svazek) vyjde, intenzivně na něm pracuji. Dovedu ho až do Míšiny smrti, tedy neskončí jako obvykle 23. dubnem, v den výročí NP.

Co bude dál?
Samozřejmě že nezapíchnu vidle do hnoje a nebudu tu sedět nad flaškou a v slzách. Bude to ale všechno jinak, a nevím, co se stane. Asi bych vám chtěl vyprávět nějaké příběhy z uplynulých týdnů, i z těch 33 let, co jsem s Míšou prožil. Další příběhy přijdou, s Bartem, s mými dospělými dětmi, s přáteli a známými. Dejte mi, prosím, týden, abych se rozkoukal.