Ona toho moc vykonat nemůže.
Máme sice na každý prd celý tlustospis zákonů, ale dělat se prakticky nedá nic. Starostka obce postižené o tomto víkendu Višňové u Liberce nakoupila pro občany špunty do uší. K podobnému opatření jsem sáhl i já, když se před časem konalo techno v Praze na ostrově Štvanice, sedm kilometrů od mého bydliště: spal jsem se střeleckými hluchátky na uších. Co s technoparty, co s deseti tisíci lidmi? Má na ně vtrhnout URNA? Nebo hasiči se stříkačkami? To by měli ochránci lidských práv Vánoce. Na práva nějakých obyvatel jedné vesnice, o které nikdo nikdy neslyšel, se každý vykašle. Ti žádná práva nemají, leda snad právo nafasovat špunty do učí. Vítězí ten, kdo je drzejší, kdo je větší hulvát a koho je víc. Všechna kritéria byla i tentokrát splněna měrou vrchovatou.

Jsem zvědav, jestli se někdy příště v nějaké starostce nebo starostovi - až se zase kobylky slétnou - objeví Žižkům duch odboje a přímé akce. Ta přece nemusí být vyhrazena "antiglobalistům". Což takhle zesabotovat příjezdové cesty na místo, kde se "techno" má konat (přirozeně že je to něčí majetek, ale na takovou maličkost každý kašle)? Auta nejsou tanky a neprojedou všude. Nebo, což takhle po větru vypustit několik cisteren močůvky a poslat tam rozmetače hnoje? Měl bych ještě pár dobrých nápadů. Ale ten nejlepší zní: neustupovat před hulvátstvím, nekapitulovat před bezbřehým sobectvím.

Františkovi Fajtlovi bude 20. srpna devadesát let. Navštívili jsme ho s televizním štábem, abychom u něho v bytě natočili speciální vydání pořadu Přesčas. Pan generál byl ve skvělé formě a vyprávěl mnohem víc, než co se vešlo do pořadu. Natočeno je jeho vyprávění, jak navštívil spolu s filmaři připravujícími film Tmavomodrý svět věznici na Mírově, kde byl zavřený. Byl prý naprosto bez emoce - procházel místy, kde už jednou byl, nic víc. Bolest a ponížení už vyprchalo. Potom, mimo kameru, se ho dramaturg Jan Tomáš ptal, jestli se někdy setkal s některým z německých letců.
"Ne. Nesetkal. To bych nechtěl," řekl na to generál Fajtl.
Tak tyhle emoce z něho nevyprchaly. Dodal, že nacisté stříleli do sestřelených spojeneckých letců, kteří se pokoušeli zachránit padákem.
"Co kdybych podal ruku některému z nich?" dodal.

Až dnes - vyšel jsem na zápraží a koukám - Bart sedí na stole a přísně hledí na kocoury! Ti se velmi drze špacírují v sousední zahradě, kde si jich ani Sára, ani Bára ani Aris nevšímají (tedy: jsou to kočky, slovem kocour je označuji pro zvýšení dramatického účinku.

Pochválil jsem Barta za vynalézavost a obratnost a běžel jsem pro foťák.
Jenže Bart není žádný showman. Kocouři odběhli a on ztratil motivaci. Nepomohlo, ani když jsem se vybavil piškoty - to vartoval u mé piškotové kapsy, místo aby vartoval na desce stolu. Na pokyn hop na něj sice vyskočil, hned zase seskočil. Nakonec se mi tedy podařilo snímek pořídit, ale Bart na něm má hlavu obrácenou ke mně (k piškotům v mé kapse), místo aby přísně hleděl na kocoury. Snad někdy příště, musím nosit foťák pořád sebou, i na zápraží domu.

Život je dobrý