ODS již brzy uvede do souvislosti příchod asteroidu s nástupem Špidlovy socialistické vlády za podpory komunistů a Hradu. Koaliční vládě socdem, lidovců a unie se nepodaří odvrátit přibližování asteroidu, čehož využijí komunisté a po volbách roce 2006 se dostanou do vlády. V tu dobu přestane lidi asteroid zajímat a coby mediální bublina bude odložen do politické veteše. Nicméně se nepřestane přibližovat k Zemi a vědci budou zpřesňovat místo dopadu. V roce 2008 určí summit zemí EU, že tolikrát odložené rozšíření Společenství je nyní na spadnutí, ovšem z kandidátských zemí je třeba vyloučit ten stát, na jehož území dopadne asteroid. ODS zvítězí ve volbách roku 2010 heslem Milejší asteroid než bruselský socialismus. V tu dobu už bude jasné, že hrozba asteroidu je vážná a celý svět zmobilizuje síly k obraně. Česká republika, po sedmé reformě armády, nabídne elitní sbor v síle 815 generálů, 2576 plukovníků a 15463 občanských pracovníků. Mobilizace zlomí ekonomické síly státu, čehož využijí komunisté a ve volbách v roce 2014 hladce zvítězí. Blížící se meteor bude už natolik jasným objektem na obloze, že v noci nebude třeba svítit, což prohlásí vládní komunistická strana za svůj hlavní úspěch. Ve chvíli triumfu bude moci odmítnout nabídku Bruselu ke vstupu do EU a v euforickém opojení - bez zjevného důvodu - postoupí pět ministerstev ODS a uzavře s ní modro-červenou koalici. Volby v roce 2018 skončí fiaskem v důsledku naprostého nezájmu veřejnosti, plně zaměstnané hromaděním zásob a hloubením krytů. V urnách se sejde pouze 200 hlasů, vložených tam stávajícími poslanci. Bude ustavena totální koalice všech se všemi a ustavená vláda dosáhne maximálního počtu 200 ministrů.

1. února 2019 mine meteor Zemi ve vzdálenosti 1 000 000 kilometrů.
Co bude pak?
Jak ve světě, nevím. U nás bude potom všechno jako teď.
My to jinak neumíme.

Naposledy jsem odřel auto asi před - tak asi - pěti, šesti lety, taky u nás na dvorku. Ve značkovém servisu odhadli náklady na opravu na deset tisíc korun. Děkuju pěkně, řekl jsem jim. Nakonec mi to udělali někde v Uhříněvsi za šest stovek. Jenže - kde v Uhříněvsi? Už jsem zapomněl. Nakonec mě osvítil - ať už to byl kdokoli, osvítil: před lety jsem byl v jedné šikovné malé klempírně v Hlubočepích... Bylo to před lety mnoha a mnoha, celé obrovské firmy zkrachovaly, jakpak asi dopadla malá autoklempírna v Hlubočepích.

Dobře dopadla. Je tam pořád. Pan Ulrich, její majitel, má věru co dělat - na první pohled bylo vidět, že lidé se trefují svými auty do lecčeho, nejen do vrby.
Až mi to přišlo trapné, že jedu do klempírny s takovou bagatelou, jako kdybych přišel na chururgii, aby mi vytáhli z palce zadřenou třísku.

Pan Ulrich obhlídl rozsah škod. Chtěl vědět, jak se to stalo.
"Vrazil jsem do vrby," řekl jsem.
"No jo, do vrby..." Tvářil se chmurně. Měl jsem možná říct... do akátu. Nebo do hrušky. Třeba má pan Ulrich mimořádně pozitivní vztah k vrbám. "Nevadí, když to bude vopravený až zejtra?"

Jo, vážení, dneska se to vráží do vrby, když vám to opraví "až do zejtřka"...

Respektuji Bartova přání a mnohdy beru cestu cik cak jako opilec ve tři ráno. Obvykle nechávám čuchání volný průběh. Bart stojí, čuchá a já musím taky stát a pozoruji přírodu: hle, veverka šikovně skáče ze stromu na strom. Hle, plazí se plž, cizák zrzavá, onehdy jsem napočítal tři na čtverečním metru (průměrně)... Cože, ty jsi ještě nedočuchal?
"Tak pojď," vybízím Barta trochu mrzutě.

Obvykle to stačí. Nebo mu lehkým záškubem vodítka připomenu realitu procházky.
Dnes ráno se mi ale zdálo, že přišel o rozum. Stál úplně strnulý a doslova vdechoval stvol trávy. Upřeně ho pozoroval, tak nějak asi hleděl Flemming do okuláru svého mikroskopu při prvním průzkumu té podivuhodné plísně, která dala vznik penicilínu.
"Tak pojď," řekl jsme po chvilce.
Pak jsem jemně škubl vodítkem. Bart nic. Další, méně jemné škubnutí. Bez odezvy. Následoval tak.
Bart se vzepřel, napružil všechny čtyři tlapy a v tu chvíli byl asi tak snadno odvlečitelný, jako bronzová socha. Nedokážete odtáhnout takto zašprajcovaného čokla. Navíc hrozilo nebezpečí, že mu utrhnu hlavu, nebo ho přinejmenším oběsím.

No, z toho že jsem schopen případ popsat jistě usoudíte, že to nakonec i Barta omrzelo. Vskutku ho to omrzelo, ve chvíli, kdy jsem se odhodlával ho odnést na zádech jako Bivoj kance.