|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Je to příspěvek do diskuse na téma "osud pravice v Čechách".
Na zprávě ČTK, z níž čerpám tuto informaci, je zajímavé, že ve výčtu zúčastněných chybí
ODS. To je v množině "prakticky všechny" dosti značný výpadek. ODS, třebaže se dostala do
izolace a třebaže volí mollovou tóninu svého nápěvu a vsází zřetelně na taktiku "dojmeme
voliče k slzám, když mu ukážeme, jak jsou všichni zlí a oškliví a spolčení s komunisty", pořád ještě je druhá nejsilnější parlamentní strana.
Spojení Unie s DEU se výrazně neosvědčilo - byl to jeden z hřebíčků do rakve, protože tehdejší Čtyřkoalice dala najevo, že nevěří na dvacetiprocentní zisk ve volbách a jde "s malou domů". Což se ukázalo jako předpoklad správný, jenže na druhou stranu - volební debakl byl důsledek takových defétistických kroků. Jako odstrašující příklad vzpomeňme na spojení ČSNS s Dientsbierovými Svobodnými demokraty s výsledkem 2% ve volbách v roce 1996. Pořádnou liberální notu dokáže zatím zahrát jedině ODS, a možná za určitých okolností i Unie svobody. Tyhle kapely se ale musí obměnit a omladit, což platí především o ODS. Unie je fakticky bez kapelníka, takže té nic jiného než obměna nezbývá.
Zajímavou notu ale mohou zahrát Evropští demokraté Jana Kasla už v nadcházejících komunálních volbách. S odhlédnutím od Kaslova Sarajeva 2. před parlamentními volbami mají šanci nabídnout voliči to, co volič žádá, totiž naději na změnu. Pražský magistrát totiž získal pověst pozoruhodně prohnilého místa a stále více Pražanů upírá na Kasla zrak s nadějí, že ten hnojník vykydá, pokud volby vyhraje. Pokud by se Evropským demokratům podařilo v těchto volbách výrazně zabodovat, mohli by se stát zajímavým hráčem i na celostátním hřišti.
Spolčení s těmi, kteří naději na změnu už zklamali, jim může jedině uškodit.
Vyprávěl jsem v kavárně Rybka, že jsem boural.
Všichni přátelé měli upřímnou radost.
"To je dost! No konečně. Bylo na čase!"
Jako bych oznámil, že jsem přišel o panictví. Nebo že jsem se opil jak Dán. Nebo že
jsem se popral.
"Čtyřicet let jsi neboural. Byla to už vostuda," mínili kamarádi.
Pak jsem jim prozradil, že jsem jen trochu vzal na zahradě vrbu.
Nadšení polevilo.
"No jo, vrbu. To je prd bourání, doma, na zahradě."
A dali se do vyprávění, jak který z nich kdy a proč boural. Proč - to vždycky bylo
vysvětlování, kdo jiný bouračku zavinil.
Takže zůstávám trapným Páriou, který autem nebourá a když, tak pitomě, doma, do vrby.
Skutečně, nic chytrého na mém výkonu nebylo. A tím hůř že doufám, že při něm zůstane.
Jako děti ve škole jsme si vzájemně loudili svačinu. Neměli jsme srdce zatvrzelá - pokud šlo o střed rohlíku. Špičku nikdo nepodstoupil nikomu, leda nejlepšímu kamarádovi (ten by ale o ni nepožádal, opět dle biblického "nepožádej špičky rohlíku bližního svého") anebo vyvolené dívce - nabídka špičky rohlíku se rovnala vyznání lásky.
Dnes už na mně rohlík loudí jenom Bart. Hledí na mne odspodu - to bych snesl. Kanou mu sliny. To je žíravina pro kůru na mém srdci. Pátá, šestá slina se propálí dovnitř a zažehne oheň soucitu.
Ulomím špičku a podám mu ji.
"Tumáš," řeknu.
Klap. Jeho tlamajzna udělá jediný pohyb.
Proč špičku? Proč mu nedám kousek rohlíku z prostředku?
Asi proto, abych se přesvědčil o vlastní velkodušnosti. Abych z toho měl pohlazení na
duši.