• Jan Vidím prošel až počtvrté do čela braně-bezpečnostního výboru, přestože platila mezistranická dohoda, ostatní hlasování do vedení výborů proběhlo bez problému
• Prezident Václav Havel se předčasně vrátil z návštěvy ve Francii kvůli podezření na zánět průdušek
• Povodně udělaly mnohamilionové škody na Blanensku a v okolí Žďáru nad Sázavou, hejtman Jihomoravského kraje vyhlásil stav nebezpečí
• Šéfové první kampeličky dostali sedm a pět a půl let vězení za zpronevěru peněz z 1. Francouzské záložny
• Premiér Špidla uváděl do funkce další ministry, mluvčí vlády se má stát Anna Stárková
• Podle výzkumu CVVM mírně stoupla spokojenost občanů s politickou situací na 38%
• Herci Miroslavovi Horníčkovi je zase o něco lépe
• Počasí - Praha: Pršelo nebo bylo pod mrakem skoro celý den, ba i slejvák přišel

Nicméně, přes to vše legrační nebo nechutné, co se stalo, dovolte brnknout na strunu optimistickou. Jako přirozené vnímáme, že se voda v Labi vyčistila natolik, že se v ní dá koupat. Že je čistší vzduch. Že se prodloužila průměrná délka života. To vše jsou skvělé věci. Ale stejně skvělé je i to, že se konají volby, i to že půlka voličů k nim nepřijde, protože nemusí, nikdo je nenutí; je zvolen parlament, sestaví se nová vláda, noví poslanci bloudí po chodbách a ptají se starých mazáků, kudy se jde do té bájné restaurace, kde se dostane chlast za krámské ceny, že nový premiér uvádí do funkce staré i nové ministry a připíjí jim minerálkou, prostě: že došlo ke změně. Není pravda, že se nic nezmění, jak mnozí tvrdí - z pohodlnosti, z opozičnictví a náserismu. Netvrdím, že to bude lepší, to si určitě netroufnu odhadnout. Ale ten moment změny vnímám pořád ještě jako úžasnou novotu. I po těch dvanácti letech.

Nostalgie? Snažím se kupříkladu rozpomenout, kdy naposled jsem byl v kině klasického typu - rozhodně to bylo ve Strašnicích, se synem Davidem jsme šli na nějaký americký trhák, dejme tomu na Vetřelce - v kině byly dřevěná sklápěcí sedadla a biletář před tím než se zhaslo nasypal do kamen kbelík uhlí a pak se zhaslo a místo Vetřelce dávali Tři oříšky pro Popelku a my byli uprostřed - a divili jsme se, proč na toho Vetřelce přišlo tolik dětiček a maminky syčely a reptaly, když jsme se tou úzkou řadou drali ven, pryč, na vzduch!

Jo, to byly pořádné biografy. Vymetl jsem jistě všechna pražská kina, s výhradou kina Jiskra na Žižkově. Otec to kino pomlouval řka, že mají tak slabý výkon promítačky, že obraz zůstane viset uprostřed cesty mezi objektivem a plátnem. Bylo mi to divné, jak to může být a jak asi lidi kukají na obraz ve vzduchu. Tak velká ale byla otcova autorita, že jsem se nešel přesvědčit, jak to vlastně s kinem Jiskra je.

Mám radost z multikin, ale ta pravá láska zapadla do škvír v podlaze bio Ponec a bio Aero a bio Slávie na Vinohradech, kde měli lóže, ze kterých nebylo vidět na plátno a párečky jich používaly jako náhradu hodinových hotelů.

Ostatně, když jsme u toho, přihodím příhodu navíc.
Můj otec se dočetl ve Vollardových pamětech o kterémsi ruském velmoži, který ho pozval do Opery. S Vollardem v závěsu minul šatny a zamířil rovnou do první řady, kde měl lístky na tři křesla: jedno pro sebe, jedno pro Vollarda, jedno pro kabáty! Tatínkovi se to strašně líbilo a šel pak s maminkou do kina Sevastopol a koupil si všechny čtyři lístky do lóže (stály tři koruny jeden): dva pro sebe a maminku, dva pro kabáty.
Biletářka trhala lístky a ptala se: "On ještě někdo přijde?"
"Ne," pravila maminka, podotýkám, že dáma už velmi důstojného věku. "My chceme být sami."

Bartova radost vrcholí, když na sekačku nasazuji kontejner na trávu a plnou silou propuká v okamžiku, kdy nastartuje motor. To je povel k útoku. Bart má nacvičený bleskový útok na pravé přední kolečko. I když taky vyrážím - celkem rychle - Bart je vždycky rychlejší a zakousne se do kolečka, sekačku zvedne na zadní a smýkne jí do strany.

"Proč mu to dovoluješ," zlobí se Míša. Marně se hájím, že za to nemůžu a že "to von". Samozřejmě, že bych ho mohl nechat za plotem a sekal bych v pohodě, bez asistence, bez smýkání.
Jenže Barta zápas se sekačkou baví. Mě baví Bartovo zápasení.
Tak tomu bylo vždycky, - ale tentokrát Bart nereagoval, když jsem mu řekl "jdeme sekat trávu". Snad mě špatně slyšel, napadlo mě. Čekal jsem, že přiběhne, že ho přiláká hluk motoru.

Čekal jsem marně. Tráva je posekána bez Bartovy asistence.
Celou dobu, kdy jsem sekal, Bart ležel u vchodových dveří a tvářil se důstojně.
Se sekačkou zápasí jen úplný pitomec, hlásil mi pohledem plným vážnosti, ba vznešenosti.
Neřekl jsem na to vůbec nic. Už dlouho mě zaměstnává otázka, co je to vlastně to zmoudření, zda náhodou to není jen projev úbytku energie a mladistvých sil.

Strašná představa