Jako automobilky znají "losí test", vyzkoušeli jsme si "Klausův test". Místo aby seděl v koutě a lízal si rány, šel Václav Klaus do předem nevyhraných voleb o předsedu sněmovny. První kolo - v tajných volbách bylo jen 99 hlasů pro Lubomíra Zaorálka a 76 hlasů pro Klause! Už v tomto hlasování tedy zklamal aritmetický volební výpočet a vazba na volební disciplinu. Václav Klaus mohl pokládat pokus za úspěšný - demaskoval údajnou jednotu svých protivníků. Cyril Svoboda se hned vyjádřil ve stylu "my jsme to nebyli". Mezi sociálními demokraty je údajně pět odbojníků, mezi nimi - opět údajně - Miloš Kužvart, do hloubi zeleného srdce roztrpčený.

Kdopak asi hlasoval pro Klause, ptali se všichni. Pokud nedošlo k nějakému divokému míchání hlasů a zájmů, museli to být komunisté - však taky jako jediný klub zasedl na půl hodiny parlamentní klub komunistický. Jistě jednal o nastávajícím kole. Výsledek? V druhém kole zvítězil Zaorálek těsnou většinou 101 hlasu proti Klausovi, jemuž 2 hlasy ubyly. Spekulace jdou do vidličky, dvojím směrem: buď dva odbojníci z řad soc.dem usoudili, že Špidlu dostatečně varovali a srovnali krok, anebo dva komunisté přidali polínko pod koaliční kotel. Buď jak buď, křehkost většiny se potvrdila. Pokud platí druhá varianta, vychází nám i váha komunistů coby jazýčku na vahách.

Komunisté ale taky nemají na růžích ustláno. Nezávislý poslanec Svatopluk Karásek ve skvělé řeči nasvítil komunistický program revanše v ostrém světle a jistě se zasloužil i o to, že Vojtěch Filip dostal směšných 44 hlasů v hlasování na post místopředsedy. Do křesla usedli po hlasování v pervním kole jen dva kandidáti, Jitka Kupčová (142 hlasů) a Jan Kasal (115). Hana Marvanová neprošla o vlas (98 hlasů) Němcová a Langer z ODS dostali jen 67, resp. 61 hlasů. Další kolo bude příští týden.

Výsledky jsou jaksi rozvrkočené. Těžko z nich soudit o nestabilitě sněmovny. Hlasovalo se přece jen o mocenské posty, nikoli o existenci sněmovny, nebylo to hlasování o důvěře, nehrozilo nebezpečí rozpuštění sněmovny. Jistě se dělaly šprajcy a naschvály, bylo to vzájemné cenění zubů a vrčení smečky, která bude spolu táhnout, ledaže by její základní zájmy byly ohroženy. O život to hlasování nebylo. Dvě strany, ODS a KSČM, testovaly do jaké míry jsou izolovány. Ukázalo se, že spíš podpoří KSČM občanské demokraty, než naopak - znamená to tedy, že nedošlo k žádné "superopoziční smlouvě". Posměšných 44 hlasů pro Filipa - to je skvělý výsledek, a zde je třeba ještě jednou ocenit vystoupení Svatopluka Karáska, který dokázal označit komunistický destruktivní program pravým jménem - a opřel se i o zákony, které jsou v tomto případě ignorovány.

Je ale třeba mít na paměti, že toto nebylo hlasování o nic životně podstatného. Koalice tvoří největší blok, nese odpovědnost. Ovšem i ODS nese odpovědnost za budoucnost a měla by si uvědomit, že se stranami koalice ji pojí to podstatné: všechno to jsou demokratické strany. Komunistická strana demokratickou stranou není, je to pozůstatek staré doby usilující o návrat staré doby, a jakmile přejde doba kočkování, měla by být odkázána tam, kam patří, tedy do kouta plného opovržení. Filipův volební debakl ukazuje, že si to potěšitelné množství poslanců uvědomuje. Zamyslet nad sebou by se měli ti tři, kteří jim dali hlas.

Rozmlouval jsem o počasí na posledním Euroconu / Parconu v Chotěboři s přítelem Jaroslavem Olšou jr., takto velvyslancem České republiky v Zimbabwe, kmenovým členem té nejstarší gardy scifistů. Poslouchal moje meteo-nářky, načež řekl:

"Odstěhuj se k nám do Zimbabwe. Tam je deset měsíců počasí, jako tady v květnu, když je sluníčko."
"No jo," namítl jsem, "ale když tam v tom tvým Zimbabwe místní občané vraždí bělochy!"
Nad tak směšnou námitkou Jaroslav mávl rukou.
"Vraždí bělochy! Pět ročně! Kolik bělochů ročně zavraždí u vás na Smíchově, kde bydlíš?"

To je pravda, musel jsem to uznat. Přesto jsem se nenechal přesvědčit a do Zimbabwe se nechystám, ani dočasně, tím méně natrvalo.

Třebaže se tu účastním nářků nad počasím, zůstanu. Nářky nad počasím přece patří k našemu folklóru, podobně jako sadistické bití mladých i starých žen o Velikonocích. Kdyby bylo deset měsíců v roce květnové počasí, slunečné leč bez horka, s jemným svěžím větříkem a podvečerní sprškou, ukousali bychom se nudou. Být na místě zimbabwského občana, svrběly by mě po nějaké době prsty... Což takhle zabít nějakého toho bělocha, který se nechal nachytat na to naše vlídné počasí?

Nestál jsem o žádné přetahování s čoklem. Naštěstí existuje řešení takové situace. Po úbočí kopce Mrázovka, asi deset metrů pod úrovní vyhlídkové cesty, vede pěšina. A tou jsme se s Bartem vydali. Jedlý pes skotačil nad naší hlavou, skrytý za hradbou křovin a stromů, a Bart se mohl starat o své značky a stopy. Bylo jich tu dost a dost.

Jenže po dvaceti metrech jsme se museli zastavit. Noční bouřka přelomila uschlý strom a pěkná otep haluzí zavalila pěšinu.

Barta velice to nadělení zajímalo. Teď, kdy v v poklidu sedím u počítače a sepisuji zprávu o té příhodě, vím, co jsem měl udělat: ustoupit, Barta přivázat a pustit se do práce.
Byly dva důvody, proč jsem to neudělal.
Barta vodím na navijákovém vodítku a to se špatně uvazuje. A pak - myslel jsem si, že problém hravě zvládnu jednou rukou. Levičkou budu držet Barta a pravičkou odhodím haluze z cesty.
Skutečnost je vždycky jiná než plány... Pravou rukou jsem haluz (pěknou, jistě třímetrovou) nazvedl, jenže pak se nějak zvrtla a spadla na mě a na Barta. Pes byl nadšený, skákal a chňapal a zamotal se do větví. Já nadával a jedlý pes nahoře na cestě to slyšel a začal štěkat a jeho pán mu nadával...

Je zajímavé, jaké bouřlivé ozvěny dokáže mít jedna obyčejná přírodní bouřka.

Kdo si co dovede představit