Zatím se podařilo odsunout post "ministra zahraničí č. 2", který by se zabýval Evropou. On by tedy měl koordinovat chaotické pohyby jednotlivých ministerstev vůči Evropě, což není zas tak moc nerozumný nápad, ale zatím je to jedno drobné vítězství Dvojplošníku: Pan Evropa zatím nebude!
Legračně dopadl uvažovaný korporativní podpis 101 poslanců pod koaliční smlouvou (ten by je měl zavazovat k dálkově řízenému hlasování) : ten nápad připomíná pasáž z Hellerovy Hlavy XXII, kde vojáci museli podepisovat přísahu loyality před vstupem do kantýny. Rozhodnutí z dnešního večera je nádherným příkladem zamlžení nesmyslu. Usnesení je hlavolam pro IQ "o deset víc než Macek": idea bude projednána v poslaneckých klubech a kluby doporučí proceduru k níž se vyjádří poslanci v klubech a toto usnesení bude přílohou dohody. Dobrá. Takže to můžeme pustit z hlavy.

A tak jsme s Josefem Nesvadbou na nedávném Parconu - Euroconu v Chotěboři vzpomínali na dávno minulé časy, kdy se nejen dalo vjet autem na Václavské náměstí, nejen že tam bylo parkovacího místa habaděj, ale dalo se zaparkovat i před hotelem Jalta (a uvnitř prodávali kafe za dostupné ceny)! Když se začne takhle vzpomínat, pochlubím se, že já ještě jezdil autem po Karlově mostě. Josef Nesvadba mě ovšem trumfnul, on vídal jezdit tramvaj po Karlově mostě. To já jezdil tramvají už jen skrz Prašnou bránu Celetnou ulicí na Staroměstské náměstí.

Což mě přivádí k otázce, na kterou si nedovedu odpovědět.

Dnes jezdíme po Praze a po dalších městech auty a ulice jsou lemovány zase auty. Dnešní ulice, to jsou auta.
Jenže půdorysy současných ulic jsou mnohem starší. Proč naši předkové stavěli ulice tak velkoryse široké, že ještě po staletích více méně vyhovují současné dopravě? Co je k tomu vedlo? Chápu, že už tehdy byl jakýsi vozový provoz: jezdily tam bryčky, nákladní vozy, a byly pěkně široké, takže ulice musela počítat s takovou šířkou, aby se mohly povozy vzájemně vyhnout. Ale ty povozy nebyly podél vozovky zaparkované! Buď jak buď, ulice jsou široké a přece narvané - a kdyby byly dvakrát širší, stejně by byly narvané.
S výjimkou několika blažených dnů v létě - jako byla poslední neděle.

V tomto ohledu zase přeháním - pochopitelně že moje pracovní kalhoty mají do čistoskvoucnosti daleko, a pokud bych je měl předvádět v reklamě na prací prášky, musel bych vystupovat v té části, kde se předvádějí oděvy ošetřené běžným prostředkem. Nicméně to zase nejsou kalhoty pojednané ve stylu kovářova zástěra a nestojím o to, aby nějaké hovado si o mě otíralo rypák.

Což hovado každý den dělá, přinejmenším se o to snaží.
Dřív než dojde ke kontaktu rypáku s kalhotami, vstanu a jdu do kuchyně, kde vedle sporáku visí Bartův speciální ručník. Měl by se jmenovat hubník, nebo tlamník či držkník, protože se do něho neutírají ruce, nýbrž Bartova huba, tlama či držka. Pečlivě Barta očistím, Bart vždycky couvá a tváří se, jako bych mu z držky trhal zuby nebo jazyk, nakonec je procedura u konce - načež Bart vždycky jde znovu ke své misce a znovu v ní vymáchá tlamu.
Miska je beznadějně prázdná, vylízaná, ale Bart asi chce překrýt pach ručníku (hubníku atd.) pachem zbytku žrádla v misce.
Nechávám ho při tom. Jsem Bartův pán a velitel, a moudrý vládce nechává svým poddaným iluzi svobody.

Otázka víry