Je jasné, že tím jasno není. Jedno značně temné nejasno je kolem osob, jež na vytoužených křeslech usednou. Lidovci a unionisté (už se o nějaké "Koalici" moc nemluví) by chtěli nominovat svoje lidi, což je pochopitelné: bylo by asi hloupé a trapné, kdyby jejich vlastní reprezentanty vybíral někdo jiný, nota bene strana, proti níž stáli v autentické opozici po celou dobu trvání oposmlouvy. Naproti tomu Vladimír Špidla, když má sestavovat vládu, by asi chtěl svůj tým sestavit sám, už proto, že slibuje tým kompetentních lidí. Bylo by asi hloupé a trapné, kdyby o kompetenci jeho vády rozhodoval někdo jiný.

Což není jediný zádrhel. Koalice (ona to už není skutečná koalice, ale dejme tomu...) přišla s pošetilým nápadem "práva veta". Tedy, že by její ministři mohli zablokovat vládní rozhodnutí. Teď se debatuje o jiném návrhu: že by programové prohlášení podepsali všichni, tedy 101 poslanec. Čímž by vznikl jakýsi morální závazek pro příští hlasování.
Například pro Hanu Marvanovou, která se vzdala předsednické funkce, protože nesouhlasí se schodkovým hospodařením sociální demokracie, avšak podpis by ji zavázal (nebo nezavázal ?) k hlasování ve prospěch vládního návrhu rozpočtu (pochopitelně brutálně schodkového).

Přirozeně že neexistuje živá moc, která by později, až půjde na lámání chleba, donutila konkrétní poslance, aby při konkrétním hlasování hlasovali proti svému svědomí. Nebo - spíš - proti svým osobním zájmům, proti své kapse. 

Muž a žena si nejsou rovni
Svatá pravda, muž a žena si nejsou rovni, zejména některý muž a některá žena. V nedělní Sedmičce uštědřila Jana Bobošíková (žena) předsedovi lidovců Cyrilovi Svobodovi (muž) tak brutální výprask, že jí to v jednu chvíli začalo být trapné a přestala být vlídná jenom na komunistu Miloslava Ransdorfa, a začala se chovat, na chvilku, slušně i ke Svobodovi. Komunista jí to prominul a i nadále jí pomáhal Svobodu deptat v další fázi, kdy jí zase otrnulo a pokračovala ve válcovačce. Napadalo mě, když jsem na to koukal: jo, kdyby tam místo Svobody seděl Václav Klaus, ta by jinak švitořila! A hlavně: když si tenhle krasoduch nechá nabančit od moderátorky v televizi, jak chce dělat ministra zahraničí ? To ty české zájmy dopadnou!

Vězte, že se fanouškové organizují nejen na národní bázi, ale i kontinentálně. Jednou ročně se - někde v Evropě - koná Eurocon, napřesrok to bude ve Finsku a letos to bylo právě zde, v Chotěboři. Je to velké vyznamenání pro pořadatele, najmě pak generalissima chotěbořských pořadatelů Vaška Pravdu. Ten vydupal před lety ze země Avalcon, pak Parcon a nyní Eurocon - přijelo přes tisíc lidí (když jsem odjížděl, přesné statistiky nebyly ještě známé) a hlavě: naprosto zde chyběla jedna z nejdůležitějších atrakcí řádného conu, a že jsem jich zažil doslova desítky, totiž nadávání na pořadatele. Nebylo nač nadávat, všechno klapalo.

Účastnil jsem se sobotního programu se spisovatelem Josefem Nesvadbou - hovořili jsme o minulých i současných vizích 21. století. A on zavzpomínal, jak byl na svém prvním conu, bylo to "světový", jelikož americký Worldcon v Oaklandu na začátku šedesátých let. Vyprávěl o svém šoku, jaký zažil, když ho letadlo převezlo z ospalé, udušené Prahy do New Yorku, odtud do Oaklandu a tam se ocitl uprostřed mumraje potřeštěných lidí v maskách, s červenými vlasy, s tykadly na hlavách...
"Vypadali jako vy," upřesnil Josef svoje líčení. Bylo na něm vidět, že je po těch čtyřiceti letech spokojený. Coby scifista se s ním stýká pětadvacet let, a vždycky hovořil o "krizi sci-fi" a o tom, že "sci-fi nikoho nezajímá". Tady v Chotěboři se přesvědčil, že opak je pravdou.

"A dokonce tu byly hezký holky!" pochvaloval si. "To nebejvalo, to nikdy nebejvalo!"
A pak že na světě není pokrok. Taky jsem si všiml hezkých holek. Jedna se pohybovala po chotěbořském mimo-světě v celohlavové masce jinoplanetníka, od lícních kostí přes temeno až po zátylek měla nakašírovanou jakousi lebku s vyhřezlým mozkem. Ta se mi líbila nejvíc.

Podrobné informace o Euroconu najdete zde na Psu, v sekci sci-fi.

V polovině loňského října jsem vyjádřil hrubou nespokojenost s mírou jeho bdělosti - jelikož ono tajemné cosi, po nocích se špacírující po balkóně, udělalo hromádku rovnou před balkónovými dveřmi. Takže, kdybych já byl tak bdělý jako Bart, byl bych do toho určitě šlápl.
Dnes v noci jsem slyšel šramoty opět. Byly tři hodiny ráno (do tmy mi svítí obrovské číslice digi-budíku). Z Míšina pokoje bylo slyšet Bartovo spokojené pochrupování. On totiž soudí, že Míša je spíše hodna jeho ochrany, než já, navíc - má u její postele záložní pelech (ten hlavní má u vchodových dveří).
Vstal jsem z postele a šel jsem se podívat. Dveře na balkón byly pootevřené. Opatrně jsem je otevřel a vyhlédl ven. Malé černé chlupaté tělísko mi vyletělo zpod nohou a pádilo na vzdálenou stranu, tam, kam se po balkónu napřahují nejodvážnější a nejčipernější výhonky břečťanu.
Takže je to jasné, potvrzeno očitým svědectvím, byť toliko mým. Kuna je zde.
Je to moje stará známá kuna Andula? Je to její potomek? Nebo je to kuna přivandrovalá?
To jsou záhady, které neobjasní ani ta nejzářivěji prosvětlená noc.

Chvályhodná sbožnost