Kramářovi potomci prohráli soud s Národní galerií už třikrát. Jenže tento výkon by eventuální zahraniční orgány asi neoslnil, žijeme přece ve státě, v němž nad stavem justice běduje i ministr spravedlnosti. No a pokud jde o arbitráž CME versus Česká republika, tu jsme prostě prohráli. Takže to případné zabavení sbírky je vize značně realistická. Potud je postup vlády, jmenovitě Pavla Dostála, pochopitelný.

Stejně racionálně a pochopitelně se chová stíhaný podvodník, když nebere telefony a neotevírá, když někdo zvoní u dveří. Je politováníhodné, že vláda musí takto jednat. Smyslem akce Česká sezóna bylo upoutání pozornosti k jinak nenápadné a vcelku neznámé zemi. Zatažení rolety jistě nevyvolá ve Francii senzaci. Všimne si ho opravdu jen málo lidí.
Bohužel to budou právě ti důležití lidé, na kterým nám má záležet - a kvůli kterým se taky ta akce Česká sezóna dělá především.
Asi to bylo tak zvaně rozumné, to co rozhodla naše vláda, ale není to nic, nač bychom měli být pyšní. Je to jenom potvrzení hanebností z minulosti dávné i nedávné: pochybné "převzetí" sbírky a víc než pochybné tanečky kolem TV Nova, které ostatně trvají mají dohru v trapném chování současníků.

Schovali jsme se pod peřinu a zavřeli oči. Jen to by mě zajímalo: to navždy nebudeme otevírat pošťákovi a nebudeme zvedat telefon? To už nikdy žádný cenný obraz neuvidí diváci v cizině? Nebo si vláda a pan Dostál a pan Knížák myslí, že "to přejde" a "vono to vyšumí"?
Pokud si to myslí, jsou bohužel na omylu.

Litoval jsem, že se hovor nesnímal a nenatáčel - po sestřihu by to mohl být velice zajímavý pořad! Tak aspoň zde zreprodukuji to, co mi pan doktor Sokol říkal a co se nevešlo pak do "ostrého" pořadu Přesčas. Přesněji - pokusím se napsat, jak jsem pochopil jeden detail, který mi připadá zajímavý a inspirativní.

Při pitvě se těla obětí ohledávají z různých hledisek a různými metodami. Dělá se i chemická analýza a ta dokáže určit, jak dlouho trvala stresová situace. Jakmile totiž nastane nebezpečí, v organismu se začíná uvolňovat adrenalin a další látky: tělo se automaticky připravuje k maximálnímu tělesnému úsilí. Pokud ovšem k tělesné zátěži nedojde, uvolněné zásoby energie se mění v kyselinu máselnou a ta organismus naopak zatěžuje.

To vše je měřitelné. Podle stavu chemických sloučenin v těle oběti se dá poměrně přesně odhadnout, jak dlouho byla pod stresovým napětím. Pokud se nenaměří nic, smrt přišla náhle, oběť byla překvapena. Pokud se naměří už jen pozůstatky oněch podpůrných sloučenin, stres trval dlouho.

Jestlipak se toto používá i v klasické kriminalistice? Za určitých okolností by mohlo zjištění tohoto druhu hrát roli. Dovedu si představit detektivku napsanou na tomto principu.

Ale asi by nebyla moc zajímavá, taková detektivka. Zábavnější jsou detektivky, které vrcholí asi takto:

"Vraha usvědčila jeho záliba ve zpěvu koňader. Podle svědectví paní Pickwayové v okamžiku činu koňadra vřeštěla na parapetu okna Modrého pokoje, a kdokoli jiný by po ní bacil pantoflem. Jenže vy jste zálibně naslouchal, Darlingtone!"
"Jste ďábelsky chytrý, Poirote," zamumlal Darlington a nastavil směrem ke konstáblovi zápěstí, aby si nechal zaklapnout želízka. "Všechna čest. Cestu k šibenici mi usnadní vědomí, že mne přemohl protivník vysokého formátu."

Proti mně stál v předsíni pes, tedy - pejsek: byl spíš pomenší, pískové barvy, docela chlupatý. Těžko identifikovat, jaké měl předky, možná mezi nimi byl foxteriér, možná knírač. Stál a zíral na mne. Přitom předsíň byla plná štěkotu, možná až ohlušujícího. Jak to ten pes dělá, že štěká, aniž by otevřel hubu?
Je to snad břichostěkec?
Pravda, tuto ne moc důvtipnou otázku jsem si kladl opravdu snad jen vteřinu, dvě - protože bylo jasné, že v bytě jsou dva psi. Ten druhý - jak jsem si všiml - vystrkoval hlavu ze dveří kuchyně a z jeho tlamky vycházel ten vřeštivý ryk. Byl černý a nejspíš to byl ratlík, trochu větší, než bývají ratlíci.

Role měli dokonale rozdělené.
Ten plavý, chlupatý, obstarával společenský styk. Uvítal mě, olízl mi ruku, když jsem pak seděl s jeho pánem v pokoji, ležel mi u nohou a občas vstal a dával mi najevo přízeň. A celou dobu kdy jsem pobýval v bytě, mohly to být dvě hodiny, nevydal ze sebe ani tu nejmenší hlásku.
Ten druhý s malými přestávkami nepřestával hudrat a nadávat, a ani jednou nevylezl z kuchyně. Naopak, když jsem si šel do kuchyně pro vodu, opatrně vycouval z kuchyně ven na chodbu a odtud mi spílal.

Možná, že to byl původně jeden pes. Měl osobnost tak důkladně rozštěpenou, že se nakonec i fyzicky rozpadl a stali se z něho dva psi, jeden vítač, druhý štěkač.

Zachování poměru