Situace dospěla do toho stádia, že nejlépe informovaní novologové (to je vědní obor na rozhraní seriózního bádání a ptakopravectví) píší do novin články o tom, jak nechápou vlastnickou strukturu TV Nova a spolků s ní spojených. A v jejich elaborátech se objevují přinejmenším dva koláče s rozdělením miliard a procent, které se vzájemně liší tak, jako nebe a dudy. Co je nebe a co jsou dudy záleží na tom, jak je kdo v koláči umístěn.

Toto je vysvědčení totální neschopnosti státu a celé společnosti spravovat vlastní záležitosti.
Představte si, že jste investor a pojmete vlažný úmysl investovat někde v Evropě, aby se tam psalo abecedou která se dá číst a nebylo to od Paříže nebo Londýna déle než půl druhé hodiny letadlem. Prst ukáže na Prahu. Skvělý nápad, drahý, tleská ručkama vaše jemná manželka, zatímco pod stolem tiskne kotník k lýtku vašeho tajemníka.
Vy ale nejste hňup a uvažujete:
Kterýpak podnik v té... ehm, jak se to jmenuje... České republice, funguje pod větším dohledem, než jejich nejvýznamnější televizní stanice? Nad činností TV Nova bdí parlamentní mediální komise parlamentu. Za zády má Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Jeho činnost je zakotvena ve speciálním mediálním zákonu. Bdí nad ním kontroloři a revizoři a vyšetřovatelé. Je středem permanentního zájmu medií. V České republice neexistuje podnikatelský subjekt, který by byl důkladněji zkoumán a sledován.
Jakpak si asi vede takto ostře - v reflektorech práva a veřejného zájmu - nasvícený podnik?
Vy jako investor si necháte předložit materiály, prostudujete je, načež zvoláte:
Drahá, to je přeci bordel na kolečkách! Raději budu investovat do obchodu s otroky na Zambezi!
Kdo za ten stav může? Nikdo.
A právě to je příčina toho, že TV Nova je bordel na kolečkách.
Nejen TV Nova.s

Taky mám moc rád platební karty obchodů. To funguje zhruba tak, že vy složíte - dejme tomu - pět tisíc korun, dostanete kartu, a platíte tou kartou. Jakmile vidíte, že vám na účtu už mnoho nezbývá, zase zaplatíte dopředu. Získáte tím slevu - dejme tomu - pěti procent. Mohli by vám dát jako bonus šaškovskou čepici a oslí uši, protože fakticky jste půjčili svoje peníze na pětiprocentní úrok, a ještě něco: málo kdo vyčerpá svůj vklad až do dna. Většina lidí, když vidí, že zbývá - dejme tomu - tisíc korun, nasype na účet další peníze. To znamená, že cca 20% všech těch vkladů na kontě obchodního řetězce zůstává bez jakéhokoli úroku. A to je věru pěkný kšeftík!

Nicméně, ne všechny bonusové systémy jsou stejně legračního typu. V sobotu jsme byli s Míšou v biografu, v multikině SterCinema Nový Smíchov. Vrazili nám kartu s dvěma nálepkami (co lístek, to nálepka). Poučení - až bude nálepek deset (pětkrát půjdeme ve dvou do kina), dostaneme "jednu V.I.P. vstupenku a kombo navíc", nebo tak nějak. Kombo,to je, jak jsem pochopil, pytel popkornu a kelímek limonády. No a V.I.P. vstupenka? Slečny u vchodu jsem se zeptal, co je to "V.I.P. vstupenka".

Chvilku si mě prohlížela a divila se, kde mám gumovky a vidle, a pak pravila:
"No přece víájpí... pane." To "pane" znamenalo "vole".
"To já vím. Ale ta vstupenka je co: poukázka na papírovou čepici nebo lízátko?"
"Ne," pravila dívka. "To je volná vstupenka na libovolný film."
Tak to si nechám líbit: to je desetiprocentní sleva! Ve světě slevového ráje jsme my, konzumenti, schopni za desetiprocentní slevu utratit i střechu nad hlavou!

Včera se Bart dostal k suchému rohlíku jinak - nebylo to doma v kuchyni, Míša mu ho dala venku, když jsme obědvali, dá se říci, na zahradě, piknikovým způsobem. Chtěla ho zabavit, čekala, že si lehne pod stolem, uloží rohlík mezi tlapy a bude ho žižlat a hryzat.

A bude spkojený.
Bart byl očividně nadšený. Popadl rohlík - a zmizel.
Za chvilku se vrátil a měl čumák od hlíny.
"Barte, kam jsi zakopal ten rohlík?" ptal jsem se ho. "Už nikdy ho nenajdeš!"
To mu bylo jedno. Byl velmi, velmi spokojený, jak chytře to s tím rohlíkem zařídil.

Trestuhodná zabedněnost