Skutečně to vypadá, jako kdyby uchazeči o koaliční partnerství chtěli teď v Lidovém domě vyřešit celé vládnutí jaksi do foroty. Přirozeně že to je absurdní představa. Hluboký smysl těchto nekončících (když ne nekonečných) jednání je v něčem jiném. Vyjednavači Koalice (navrhuji alternativní název Dvojplošník, jelikož slovo "koalice" je v daných souvislostech matoucí) se snaží houpačku stlačit co nejvíce na vlastní stranu, jaksi víc, než váha dovoluje, a sociální demokraté se snaží jim v tom bránit, což zase není tak snadné s chechtajícím se soudruhem Grebeníčkem za zády. Samozřejmě že nelze dopředu domyslet a vymyslet stanovisko ke všem zásadním problémům. Spíš jde o to, aby byl vypracován takový dokument, který umožní po eventuálním rozpadu koalice sociální demokracie a Dvojplošníku házet na druhou stranu špínu ve stylu "to oni jsou padouši, to oni porušili dohodu". Což by mohlo vynést body pro eventuální kampaň v předčasných volbách. A ty jsou pravděpodobnější než v obdobné povolební situaci před čtyřmi roky.

Takto i posledně: jdu pro housky. U okýnka stojí zákaznice a rozmlouvá - tak to má být, klasické obchody a stánky slouží i ke společenskému styku. Je to rozhovor toho typu, jemuž říkám rozhlasová hra. Kdybyste jeho obsah rozepsali do vět, získáte totiž scénář.
Je to takhle nějak:
Jápovidala "von je na ni hrubej" a ona povidala "no nemůže bejt TAK hrubej" a ja povidala "to byste nevěřila, JAK hrubej von je" a vona povidala "von na to nevypadá" a já povidala "to byste se divila" a vona povidala...

Takto hovor bublal a já stál a čekal, až dobublá. Konečně si mě zákaznice všimla a povidala "tak pojďte" a já povidal "já mám času dost" a vona povidala...
Ustoupila, načež upustila tašku a ta se jí částečně vysypala na dřevěný rošt, který tam leží na zemi, aby zákazníci nestáli v blátě, když prší. Sklonil jsem se a pomáhal jí věci sebrat. A všiml jsem si, že mezi plaňkami roštu leží klíče.
"Ještě klíče," řekl jsem.
"To nejsou moje klíče," pravila ona.
Zákaznice byla vzrušena. Podávala klíče prodavačce.
"Tady pán našel klíče."
"To jsou moje klíče!" zvolala prodavačka. "Měla jsem je položené tady na pultě a musely spadnout..."
Zarazila se.
Stranou, u okýnka, ležely další klíče. Její klíče. Vypadaly stejně, jako ty, které jsem objevil v roštu.
Načež zákaznice: "On pán povidá, tady máte ještě klíče a já povidala to nejsou moje klíče a on povídá to je musel někdo ztratit..."
Souběžně prodavačka: "Já myslela že to jsou moje klíče a najednou koukám tady jsou moje klíče a on ty klíče musel někdo ztratit..."
A tak dále.

Víte, co je na té příhodě nejvíce pozoruhodné?
Ona ta rozhlasová hra skončila a já koupil osm housek a dvě škvarkové placky!

Zvolnil jsem. Mikeš nás zblejsk a dal se na ústup. Mikešova paní se ohlédla, aby zjistila, co se děje, a když viděla mne a Barta, kráčela za Mikešem. Tak to v psích vztazích někdy chodí, prostě - větší bere.

Přišel jsem blíže, pozdravil, dal se s paní od Bonnie do řeči a Bart zdvořile Bonnie očuchával. Věděl jsem, co bude následovat - Bart záhy ztratí zájem a bude se věnovat čtení denního tisku v trávě plotu. Není to žádný dobyvatel fenních srdcí. Jenže, skoro v okamžiku, kdy se od Bonnie odvracel, ruplo Mikešovi v bedně a jal ho záchvat statečnosti: já si to nenechám líbit, já se nenechám odehnat, já ji viděl první, Bonnie je moje holka!
Už byl skoro u zátočiny, když se vrátil a na Barta, psa jistě pětkrát, možná víckrát těžšího, se vrhnul! Podotýkám, že po celou dobu,kdy jsem s paní od Bonnie rozmlouval, byli jak Bart, tak i Bonnie na vodítku. Načež: Bonnie se snažila utéct a omotala svoji paní proti směru hodinových ručiček, kdežto Bart, když viděl, jak se na něho Mikeš žene, vyrazil do protiútoku a omotal ji ve směru hodinových ručiček. Já se k té paní vrhnul, abych ji chytil, kdyby padala a to už tu byl Mikeš jako bůh pomsty a Bart ho povalil hrudí na zem a řval ty šmejde mrňavá, to je moje holka a Mikešova paní volala "Uteč, Mikeši, uteč!"
K čemuž nakonec, chválabohu, došlo, takže spokojeni jsme byli všichni:
Paní od Mikeše spokojena, že se Mikešovi nic nestalo, paní od Bonnie i já spokojeni, že vertikála zůstala zachována, Bonnie šťastna, že byl o ni takový zájem, a Bart i Mikeš si říkali:
Že jsem to ale tomu šmejdovi nakreslil!

Psí slepota