V těchto dnech se rozehrává politická partie v naší zemi pro příští období. Předseda sem, předseda tam, výbor sem, výbor tam. Jak se karty rozdají, tak bude ovlivněna skutečná politika, mechanismus rozhodování o stovkách zákonů a novel. Toto nechápou občané, kteří si pořád myslí, že politika je fotbalový match SK Nudle proti Kudle a jelikož bafuňáři byli spatřeni Na Růžku, na výsledku nezáleží, protože Oni se vždycky dohodnou. Oni nejsou žádní Oni. O rozhození karet rozhodl volič, i ten, který místo urny šel k záhonu s kedlubnami. A právě ten se hodně zasloužil o výsledek "jeden z pěti".

Teď je v rukou sociální demokracie, jakou část moci komunistům předá při rozdávání karet. To se bude dít hlasováním ve sněmovně. ODS bude hlasovat proti komunistickým pretendentům na páky moci ve sněmovně, věřím, že i unie svobody, chci věřit, že i lidovci, pokud nejsou šílení. Bohužel mezi sociálními demokraty je šílenců stále ještě dost, po hlasování uvidíme, kolik. Bude věru zajímavé sledovat, kolik z nich bude si chtít ověřit, jaké školné jim komunisté vyměřili.

Už jednou měřili. Víme, s jakým výsledkem.
Komunistický požadavek "poměrného zastoupení", čili: automatické rozdělení moci podle výsledků voleb, je jejich pokus o využití demokratického mechanismu, který by okamžitě zlikvidovali, kdyby k tomu získali příležitost (zamyslete se nad jejich projektem "desetiletého období zvláštních opatření", který zveřejňují dnes, kdy k moci mají pořád ještě daleko).

Půvabný detail: ústřední výbor komunistů se chystá v sobotu projednat návrh na odvolání místopředsedů strany Jiřího Dolejše a Miloslava Ransdorfa. Proč odvolávat místopředsedy, po volebním triumfu, jaký sami nečekali? To je mechanismus fungování organizace "lidí jiného ražení". Dolejš a Ransdorf vystupovali pro evropskou integraci a pro modernizaci českého letectva. Proto zaslouží likvidaci, před vítězstvím "odvolání", po vítězství... Předseda komunistického poslaneckého klubu Vojtěch Filip ujišťuje ve čtvrtečním Právu, že návrh neprojde. Ale i jemu samotnému by šlo o hlavu, kdyby jeho soudruzi zvítězili.

Objevil jsem tu krámek, kde prodávají renovovaná americká kamna.
Americká kamna, to je pojem: byla to bohatě zdobená, barokně baculatá kamna, celá poniklovaná, se slídovými dvířky. Když v kamnech hořelo, byl oheň slídovými okýnky vidět. Jako chlapeček jsem musel doprovázet maminku k holiči. Otrava to byla šílená, jen dvě věci mě bavily: u toho holiče měli pro dámy kóje, asi tak pět, a fén neboli vysoušeč vlasů tam měli jaksi centrální - byla to hadice připojená k rozvodné troubě. Holička vždycky tu hadici odšpuntovala, zafoukala si a zase ji zavřela. No a pak ta kamna: mohutná, velebná, zářící.

Jak řečeno, okýnka byla slídová. Strašně mě ta okýnka zajímala. Všiml jsem si, že některá jsou popraskaná.
"Co se stane, když okýnko praskne úplně?"
"Nepraskne," říkala mi holička.
"Proč by nemělo prasknout? Vždyť už teď je naprasklé."
"Nemůže prasknout," tvrdila s určitostí. "Protože, kdyby prasklo, žhavé uhlíky by vypadly ven."
Později jsem zjistil, že logika tohoto druhu není v lidském rodu ničím výjimečným. Samozřejmě, že je to logika iluzivní. Samozřejmě, že nakonec slída praskla a uhlíky se sypaly. Jenže tato chybná logika projevující se slepotou vůči zřetelným faktům drží lidi v optimistické náladě.
Bylo to tam moc hezké, u soukromého (ještě tehdy) holiče, u hořících amerických kamen s nevysypanými (ještě tehdy) i když naprasklými slídovými okýnky.

No, a ta kamna v Karmelitské ulici mají okýnka opravená, bez puklinky, bez prasklinky. Tak má být!

Ne snad, že bych se o tu funkci dral. Navíc, rád ji přenechávám Míše, protože tím, že je Míša v Bartových očích cosi jako Paní Žrádlová, upevňuje se jeho vztah k ní, samozřejmě vztah pozitivní.
Jenže když se vrátím s Bartem z procházky velmi brzy, Bart usedne v kuchyni a upře na mne zrak.
V takových případech nepotřebuje žádné rekvizity. Stačí, aby se díval.
Otevřu konzervu, oddělím ranní dávku, naberu z kastrůlku dvě tři lžíce rýže, dám do skleněné misky, šoupnu to na tři minutky do mikrovlnky - a Bartovi zatím kanou z huby provazce slin. Kupodivu nikdy nedal najevo nelibost, nikdy nezavrčel "nech tý mikrovlnky, já to sežeru studený". Vždycky jen seděl a slinil.

Když je krmě ohřátá, dám mu ji do plechové misky a věnuju se mé vlastní stravě. Bart se v klidu nažere.

o půl hodině přichází ke stolu Míša. Ptá se, jestli Bart už dostal snídani, ujistím ji, že ano.
"Nic mu nedávej, už dostal," říkám jasně.
Bart sedí pod stolem - a vystrčí hlavu. Ubrus mu splývá po obou stranách, je z něho pod plachetkou osoba s pohledem tak žalostným, že mu Míša odlomí půlku své housky.
Po půlhodině přichází David. Míša dopíjí kafe a čte si noviny. Bart sedí pod stolem.
"Nic mu nedávej," říká Míša. "Už žral, a navíc mi sežral půl housky."
Pak Bart vystrčí hlavu. Ubrus mu splývá... pod plachetkou osoba... ty oči...
Budeme muset snídat u stolu bez ubrusu.

Jak silný je osud