Což samozřejmě neznamená, že jde o shodu názorovou a koncepční! Rozdíly jsou veliké a zásadní - a mělo by se v nich udělat jasno.
Jsou zde problémy zcela zásadní, zejména spojené se vstupem do Evropské unie. Tady opravdu je třeba shody, zejména pokud se ODS a KSČM vydají otevřeně protievropskou cestou. To je nejdůležitější úkol pro nejbližší dobu. Bylo by ale špatné, kdyby koalice měla klopýtnout o registrační pokladnu a rozsypat se.

Předáci Dvojplošníku bystře postřehli ošidnost spojení se sociální demokracií: pokud by se s ní spojili jen tak nalehko, a podporovali ji jen při hlasování o důvěře a o rozpočtu (eventuálně dalších tématech spojených s vyjádřením důvěry vládě), ocitli by se brzy v roli mouřenína, který splnil úkol a může odejít. Sociální demokracie by při každém konkrétním hlasování volbě hledala spojence nalevo nebo napravo. Proto nyní lidé z Dvojplošníku žádají úmluvy a dohody a závazky. Je to celkem pochopitelné a nakonec i z nedávné minulosti dobře známé.
ODS to dělala taky. Jmenovalo se to oposmlouva.
Ironie? Nebo dokonce legrace? Kdepak, je to realita. Oposmlouva byla taky realita, jenže dopředu nepotvrzená voličem.

Zpět k současnosti. Dostal jsem mail od čtenáře - zřejmě patnáctiletého, podle toho co psal. Že prý čte pravidelně Psa a chtěl se podívat na dějiště toho všeho, o čem se tu píše. "Jak můžete v takovém prostředí žít? Polorozpadlý dům, trosky zpustlé zahrady..."

Bylo mi to divné. Dům není nejnovější, ale stojí celkem pevně, a zahrada by možná taky chtěla pevnější vedení, ale po cestě od branky k domu se dá ještě projít. Psal jsem mu, jestli se nesplet, jestli opravdu dorazil až k nám a viděl skutečně náš dům.

"Nesplet jsem se," trval na svém. V mailu pak popisoval, jak putoval od Plzeňské třídy kolem Bertramky až k nám, do ulice U Mrázovky číslo 1.

Poslal jsme mu dokonce fotku, jak to tady u nás vypadá z pohledu z ulice. "Byl jste skutečně tady?"
Už mi neopověděl. Zřejmě usoudil, že nemá smysl ztrácet s takovým bezdomovcem čas. Vrtá mi to v hlavě. Včera jsem posekal trávu a možná, že přetřu podokenní plechy, naposledy jsem to dělal někdy před třemi lety.

Zajímá mě otázka kritérií. V zásadě se k podpisu hodí vše vyčnívající, ovšem to, že něco vyčnívá, ještě neznamená, že bude podepsáno. Také je zjevné, že Bart podepíše to, co podepsal některý pes před ním - ovšem tím se problém jen odsouvá: co přimělo toho původního psa, aby zvedl nožičku?

Co ovšem je bezpečně určeno k podpisu, to jsou haluze a větve ulámané prudkým větrem.

V uplynulých několika dnech jsme je nacházeli na cestě často, po prudkých nočních bouřách. V jiných místech země vichr vyvracel stromy, tady na vršku Mrázovka sem tam ulomil větévku, jen v houštinách za Mövenpickem rozlomil vzrostlý akát.
Jakmile leží větev na silnici, Bart k ní okamžitě běží a zvedne nad ní nohu.
Ta větev nemusí být velká, stačí skutečně jen větévka. Rozhodující je zřejmě fakt, že tento předmět tady včera nebyl a dnes tu je - rozhodoval by moment novosti. S novostí souvisí nápadnost - pochopitelně, že haluz pohozená na vozovce bije do očí a každý si jí všimne. Ovšem Bart podepisuje i haluze ležící v trávě.

Možná ale, že je v tom nějaká prastará zvířecí magie.
Třeba je Bart v jádru duše pořádkumilovný a rozčiluje ho, když vítr láme větve. Nesnáší nepořádek. A když spatří důsledky takového neřádného chování, zvedne nohu a... čárymáryfuk, zmiz, nezdobo!
Nejspíš ho ale baví počurat něco, co před ním nepočural nikdo jiný.
Takto se stává prvočuračem.

Stvořen ke štěstí