Znovu se potvrdilo, že se hrubě mýlili všichni kdo odjeli na chalupu, aniž volili, protože "volby nemají cenu" a "stejně se nic nezmění". Samozřejmě, že se změní a mění - jen je otázka, zda se mění, a změní v tom směru, jak by si to přáli ti, co odjeli na chalupu.

To ovšem už je jen nepodstatná otázka. Václav Klaus se rozhodl - byť po poněkud trapném otálení - k tomu, co bylo nabíledni . Toto prostě udělat musel šéf strany, která podruhé prohrála volby, přičemž tentokrát je prohrála takovým způsobem, že její dosavadní "modus viendi" je už vyloučený. ODS je odstavena od nejdůležitějších pák moci. Její představitelé už nebudou sedět v rozhodujících grémiích a už nebudou určovat kurz. Opoziční smlouva nebyla nemravná proto, že ODS podporovala koncepčně jinoběžnou stranu, ale proto, že si za podporu nechala zaplatit prebendami. To vše před očima veřejnosti - a zásadně důležitý blok voličů si řekl: proč bychom měli napomáhat pokračování této frašky? To raději pojedeme okopávat naše soukromé okurky.

Co dál? Dnešní rozhodnutí Václava Klause je správné, protože je slušné a civilizované - a takto se má politik zachovat. Naopak je trapné, když noviny musí zveřejňovat zkaz jeho vlastního syna: tatínku, jsi-li chlap, odstup. Naproti tomu je stejně trapné, když si někdo myslí, že může skákat po mrtvole.

Václav Klaus mrtvolou není, a nikde není osudově předurčeno, že se ODS musí nutně odebrat cestou ODA, a tou cestou, kam - jak se zdá - směřuje Unie svobody. Tato společnost potřebuje inteligentní, silnou, přitažlivou a inspirativní pravici, stejně jako potřebuje inteligentní, silnou, přitažlivou a inspirativní levici - pokud bychom se měli držet možná už překonaného pravo-levého modelu.

Takhle to vypadá: Žlutá linka naznačuje rampu a zamýšlenou komunikaci; stromy budou "přemístěny" - a kdo zabrání, aby zde neparkovala auta, když DNES nikdo nezabrání průjezdu parkem?

Pozoruhodné bylo až babylonské zmatení a zřejmá neschopnost různých subjektů "komunikovat o komunikaci", jak vyplynulo z tiskové konferenci, kterou nikdo neřídil a byla tudíž spíš debatou.
Z debaty vyplynulo:
Radnice Prahy 1 chtěla tuhle stavbu protlačit až do stavebního povolení v tichosti, pod nosem dohlížecích spolků. Spoléhala na to, že na prkotinu v objemu 4,5 milionů nebude nikdo zvědavý.
Dohlížecí spolky stavbu donedávna nevnímaly - třebaže projekt byl zveřejněn na výstavě na Václavském náměstí. Mezi 150 jinými projekty - takové přehlédnutí lze pochopit. Upozornil na ni až pan Mejstřík.
Komise pro životní prostředí Prahy 1 nebyla schopná do přípravných prací a schvalovacího procesu zasáhnout; její šéf byl na tiskovce přítomen, sdělil že projekt znamená "velký nápor na jeho organismus", ale na otázku, co konkrétního učinil, nebyl schopen odpovědět.
Pan Mejstřík, který o projektu věděl od samého začátku a teď, když se schyluje k volbám, udělal kolem něho poprask, se na tiskovou konferenci nedostavil.
Pan Bürgemeister nedokázal odpovědět na otázku, kolik aut vlastně do těch Sovových mlýnů jezdí (řekl, že myslí, že asi deset denně) a nepředvedl žádný alternativní projekt. Jenom bědoval, že lumpové automobilisté jezdí přes Kampu a zkracují si cestu: jenže to by napravila půlmetrová zídka, která by přehradila ústí ulice U Sovových mlýnů na Kampě, ta by ulici zaslepila a bylo by po průjezdu.

Výsledný dojem: pokud jde o vzájemnou komunikaci a o styk s veřejností, jsou diletanti všichni - úředníci se starostou v čele, "komise" i dohlížitelské spolky.

Bylo by dobře projekt odložit a vznést otázku: chceme to? Nechceme to?

Odcházel jsem z domova před polednem a vracel jsme se asi ve čtyři, když sluneční masáž vyvrcholila. Podotýkám, že jsem byl venku autem. Zastavil jsem před vraty.

Obvykle tu Bart už stojí - slyší auto přijíždět už z ulice - prostrkuje čumák příčkami vrátek a když se ujistí, že je to opravdu naše auto a že z něho vystupuji já, slastně se protáhne a pak se odvrátí a předstírá, že má něco neodkladného na práci v koutě zahrady. Odemknu, vjedu dovnitř a teprve pak se Bart vrací a vítá mě.

Tento krát nic. Žádný čumák mezi dveřmi.
Vjel jsme tedy dovnitř, vrata za sebou zavřel, zamknul... Trvalo to několik minut.
Bart nikde.
"Barte!" zavolal jsem.
Žádná odezva.
Napadlo mě, že mezi tím se někdo z našich taky vrátil domů a pustil Barta dovnitř... Ovšem bylo to krajně nepravděpodobné.
Nebo že Bart zdechnul vedrem.

Spěchal jsem ke dveřím do domu.
Bart ležel na zápraží, připlácnutý k betonové dlažbě. Byl ochoten otevřít oči a pohlédnout na mě a zafunět.
Větší výkony od něho nemohu čekat v době, kdy na Klementinu měří teplotní rekordy.

Diskriminovaný Klaus