"Těžko říct. Možná tak či onak. Sotva. Nemám co dodat."
A tak podobně.
Podle dosavadních informací je největším potížistou Ivan Pilip. Jelikož se nedostal do sněmovny coby poslanec, upíná se na vidinu postu ministra jako trosečník z kresleného vtipu, když vidí před sebou ostrov s palmami a nahou kráskou. "Bez našich osmi poslanců většinová vláda sestavit nelze," připomíná důvtipně Ivan Pilip v dnešním Právu. To je bezesporu pravda. Jenže většinová vláda se nedá sestavit ani bez Svatopluka Karáska, když na to přijde...

Důvtip a zásadovost Unie svobody nám před čtyřmi roky v důsledcích spískal opoziční smlouvu; sociologové možná zjistí, kolik lidí jelo tento víkend na chalupu jen proto, že pod vlivem opoziční smlouvy ztratili zájem o politiku.

Tentýž důvtip téže strany hrozí vyvolat cosi jako opoziční smlouvu ne už v modrém, ale v červeném: menšinovou vládu která si sedne na lopatu komunistům.

Třeba jsou to plané úvahy.
Takové koaliční schůzky, to je cosi jako vyjednávání indiánských stařešinů. Ti se taky nemohli dohodnout hned - co by tomu řekli bojovníci, jak by se na to dívaly skvaw a což teprve buvolové! Nejdřív je třeba křepčit a vyrážet ze sebe výhrůžné skřeky.

Byla by to docela zábavná folklorní podívaná, nebýt toho, že na ni shůry neshlíží velký Manitou, ale Miroslav Grebeníček.

I ty stromy musejí domům připadat jako roztančené střapaté bytosti.

Stromy rostou nechutně rychle.

Vědí to Francouzi a proto se naučili stromy stříhat. Tak například Valdštejnská zahrada v Praze je zahrada francouzského typu: její keře jsou střižené do geometrických tvarů. Mimochodem, Japonci vyčítají Francouzům, že se chovají k přírodě neurvale, protože stříhají keře. Což je dost opovážlivé tvrzení od tvůrců bonsají, miniaturních, krutě zastřižených stromečků!

Ovšem Francouzi stříhají i vzrostlé stromy. Letos jsme byli s Míšou ve Francii už brzy, tedy v květnu - a to byla doba kudlání platanů. To je strom, který zdobí veřejná prostranství všude tam, kde to klima umožňuje: platany zdobí náměstí, ulice, i vroubí silnice. V květnu je Francouzi kudlají tak, že jim mnohdy ořežou celou korunu, takže zbude jen cosi jako omletá záchodová štětka - ovšem deset metrů vysoká s metrovým kmenem!

Na naší zahradě podrobuji takovému kudlání jen jeden strom - je to dub, který vyrostl sám od sebe u úpatí zdi dělící náš a sousedovic pozemek. Jednou ten dub zeď zboří, ale to už tady nebudu, takže mě to netrápí. Jednou za rok mu vlezu do koruny a sekám a stříhám, abych z něho vytvaroval cosi jako zelený zahradní slunečník. Vcelku se to daří. Když slezu, mám pocit, že jsem stromu vtiskl svoji vůli.

Ale když se otočím, v šumotu listí zaslechnu slabý smích.
Stejně ti tu zeď zbořím, ty stíne jeden pomíjivá...

Jak tak sedím u klávesnice, slyším ránu - jako kdyby se schodiště utrhlo, anebo jako kdyby někdo vytáhl na schodiště prádelník a hodil ho dolů. Použil speciálního druhu běhu ze schodů, při kterém střihá nohama tak rychle, že hrany schodů splynou v jedinou plochu.

Takřka současně se ozývá u vrátek vzdálených třicet metrů. Takové ty nálepky "jsem u vrátek za tři vteřiny, a co vy?" jsou směšné: mělo by tam být napsáno "jsem u vrátek za tři setiny vteřiny".

Bart se takto nechová často.
Šel jsem se tedy podívat, co se děje.

Došel jsem k vrátkům, za dobu podstatně delší, než za tři vteřiny, natož tři setiny vteřiny. Bart běhal po celé délce zdi, jež dělí náš pozemek od venkovního světa. Už neštěkal. On nikdy neštěká, když jde skutečně do tuhého. Kdyby zlosyn někdy přelezl oni zeď, měl by ho na sobě, tichého, zavilého, odhodlaného. Bez jediného štěknutí.

Vyšel jsem tedy ven, abych se podíval, co venku je: útočící armáda klonů? Dracula? Frankensteinovo monstrum? Exposlanec Kořistka nebo jiná bestie?

Nic. Jen ranní vánek zpíval o tom, že se blíží letní den.
Vrátil jsme se dovnitř. Bart dál kmital sem a tam jako černý chlupatý perpentykl.
Nekomentoval jsem jeho počínání a beze slova jsem se vrátil k počítači.
On mi taky nekecá do toho, co na něm píšu.

Kde je vina