Počasí Praha: Náznaky na změnu k lepšímu, nepršelo, po několik hodin svítilo sluníčko, po obědě bylo dokonce horko

---

Neviditelného psa podporuje společnost ICZ a.s.

České léto (z Moravy):

Paste se mi paste,
jako byste spaly,
jako byste měly
po kolena trávy.

(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

---

Zapeklitá situace! ČSSD daně nesníží.
A ODS se hned nechala slyšet, že by Koalice měla vysvětlit, zda "chce vstup do EU i za cenu snížení kvality života občanů".

Námitka ODS se dá vyřídit snadno: samozřejmě, že Koalice nechce vstup do EU i za cenu snížení kvality života občanů. Kdo by chtěl? Navíc, to se uvidí až po vstupu, jestli se zvedla kvalita života občanů. Zatím se vždycky po vstupu zvedla kvalita života občanů vstoupivších států, ale třeba bude Česká republika držet primát a dostane se do Guinessovy knihy rekordů coby stát, který dokáže prodělat tam, kde všichni ostatní vydělávají. Rozhodně se to ukáže až za delší čas.

Takže co s těmi daněmi?
Vzhledem k tomu, že touhu po sňatku se stranou růže Koalice vyjádřila zcela jasně, podmínka číslo dvě vypadá jako pokus o cosi v duchu "opoziční smlouvy" - výměna podpory za programový ústupek. Má to háček. ODS byla vůči ČSSD v zcela jiné vyjednávací pozici. Ta mohla kdykoli dát palec dolů a bylo by Zemanově vládě. Když dá palec dolů Koalice, Špidla, pokud bude premiérem, může říci: dobrá, Zeman měl pravdu, je lépe se držet spojenectví velkých, a stiskne Klausovu nabízenou pravici.

Samozřejmě, že před volbami se vždycky dělají sliby, včetně slibů očividně nesplnitelných. Nesplnitelnost je vždycky dlouhodobá záležitost. Až za půl roku, za rok, za dva se řekne - to víte, změnila se situace, události se vydaly nepředvídatelným směrem... Tohle je ale slib, který je snadno ověřitelný. Nová vláda musí předstoupit před parlament s nějakým programem, a jaký by to byl program, kdyby se v něm nemluvilo o daních? A co řekne dvouhlavý předseda Marvanová&Svoboda voličům, když se v programovém prohlášení snížení daní neobjeví (což se neobjeví, dokud Špidla bude Špidlou a jako takový premiérem)?
Zdá se, že je zaděláno na taškařici. Nic jiného to nebude, nepochybujme, že lidovci i touto zákrutou proklouznou, a unionisté se svezou.

No a k živé ulici patří i různí týpkové. Jeden takový týpek byla spíš týpka: hubená holka v ošuntělých džínech, cůpek jí trčel z hlavy, jako kdyby Pipi Punčochatou někdo zbavil symetrie. Jasná feťačka neboli smažka. Hasila si to po chodníku a když nás spatřila, hned k nám zamířila.

"Helejte," pravila, "nedali byste mi ňáký prachy? Stačí málo. Stačí padesát halířů."
Sáhl jsme do kapsy a vytáhl dvacku. Kamarád udělal totéž. Nemám přehled, co znamená dvacka, či dvě dvacky v rozpočtu ošuntělé smažky. Záleží na tom, co fetuje. Kdo je na heráku, potřebuje na den tisícovku, taky tři. A to se takhle po žebrotě nedá zvládnout.
To je ovšem její starost, ne moje. Zdálo se, že je spokojená, možná dokonce radostně překvapená.
"Jé, děkuju," pravila a šupajdila dál.
To jsou ty momenty v životě lidském, kdy nevíte, jestli jste udělali dobře nebo špatně. Kdybychom jí řekli - padej, zmiz, nic ti nedáme, jistě by ji to nezměnilo, jistě by nepřestala býti smažkou, jistě by se nestala přebornicí ve sportovní gymnastice. A když jsme jí ty peníze dali, mírně jsme ji dobetonovali do jejího smažčího života.

Seděl jsem tak, že jsem na ni viděl, jak šupajdí. Nedošla daleko, snad dvacet, pětadvacet metrů. Proti ní chlap - zastavila se s ním a asi minutu i s ním povídala. Tak to byl gauner gaunerovitá,v kožené bundě a zlatým řetězem na krku. Samozřejmě mi bylo jasné, že nažebrané peníze nakonec skončí u nějakého takového typa... ale když to člověk vidí na vlastní oči, teprve pak má ten správně blbej pocit.
Život někdy dovede být pěkně hnusná záležitost.

Takto, za mhouření a vyhlížení, jsme s Bartem dospěli až k odbočce z vyhlídkové cesty, vedoucí na schody a dále na stezku svažující se k Bertramce.
A tam, z přítmí za daných světelných podmínek těžko prokouknutelného, se vynořil pes.
Bart byl na vodítku, ale posledně byl taky na vodítku, když se vynořila volně ložená doga, a skončilo to Bartovým prokousnutým uchem.
Setkání proběhlo tentokrát jinak. Byla to fena, rottweilerka, naše dobrá známá Bonnie, taky na vodítku. A hárala, jak mi sdělila její paní.

Bartovo vodítko prodělalo zatěžkávací zkoušku. Vydrželo velký napnelismus - raději jsem ale přeručkoval až k řetězu a popadl Barta rovnou za obojek. Také Bonnie jevila značný zájem, také její vodítko bylo vystaveno zkoušce.

Nakonec se podařilo odtáhnout Barta jedním směrem a Bonnie druhým směrem.
Bart se smutně ohlížel a kráčel dál velmi neochotně.

Nakonec jsme dospěli do džungle v místech, kde stávala dělnická kolonie Mrázovka a tam přišel na jiné myšlenky. Pustil jsem ho z vodítka, aby se mohl trochu proběhnout a za nějakou dobu jsem ho přivolal a vraceli jsme se. Myslel jsem, že na Bonnie zapomněl.

Došli jsme na zpáteční cestě zase k té odbočce. A tam Bart očuchával milimetr po milimetru celý ten prostor, na němž se před dvaceti minutami odehrálo setkání s Bonnie. Chtěl by nasát do nozder schod, na kterém seděla, každou kostku z dlažby, každý stvol trávy, kolem něhož se ochomejtla.

Fotbalová chytrost