Já zde tu anekdotu uvádím, protože jsem smíšek a mám rád anekdoty a ten vtip se jaksi na situaci hodí. Reálný ale není.
Samozřejmě, že vláda bude koaliční, na tomto faktu se asi nedá nic změnit. Není reálná představa, že by se vlny voličstva vzedmuly a vynesly do čela... číslo 30. Výsledkem bude nějaká kapela, složená pravděpodobně ze dvou celků. Jenže strašně záleží na tom, kdo bude kapelníkem.

O tom, že vláda bude koaliční, o tom je rozhodnuto. Ale kdo bude třímat taktovku, o tom skutečně rozhodne volič. A není pravda, že je jedno, kdo tu taktovku vezme do ruky. Myslím, že občanovi by mělo záležet na tom, komu bude v příštích čtyřech letech nadávat.

To současné dražby už jsou elegantní, takřka rutinní, i ta v Krakatitu (knihkupectví a kavárna v Jungmannově ulici v Praze 2). Přemek Houžvička je zkušený dražitel - nezapomněl ani na čísla, takže aktivní účastníci se hlásili svým číslem.

Přišel jsem pozdě, místo v hlavní místnosti na mě nezbylo, zůstal jsem tedy v předsálí, ale na Houžvičku jsem viděl dobře. Pět minut poté, co jsem přišel, začal dražit skvostné spisy Slávy Václava Jelínka. Podotýkám, že Jelínek je fenomén předválečné šestákové literatury, prvních 50 románů vydal ještě než mu bylo 25 let a skončil v base, dostal osm let za kolaboraci s nacisty, taková je smutná pravda. Ve sbírce mám od Jelínka lahůdky jako jsou Příšery doktora Gagry o ženě, která se nechala oplodnit semenem mrtvého oběšence a narodily se jí zelené potvory, ano, taková je to literatura. Dražilo se Dobrodružství dvou hochů na měsíci (1937, příloha časopisu kulíšek), začalo se na 180 Kč, připomínám, že jsem neviděl do sálu, jen na Houžvičku. A už to jelo, dvě stě, dvě stě deset... Věděl jsem, že dražím proti někomu... ale proti komu? Řekl jsem si: půjdu na pětikilo, víc za tuhle hovadinu nedám. Od tří set nahoru se v Krakatitu draží po dvacetikoruně. 440...460.. můj soupeř vyhodil 480... mávnul jsem na Přemka, že jdu výš... Pět set korun poprvé, pět set, podruhé, pět set potřetí!"
Nakoukl jsem, kdo je můj sok. Ano, byl to Ivan Adamovič, můj ctihodný následovník v mapování historie české fantastiky a autor znamenitého Slovníku české literární fantastiky a science- fiction!

Zřejmě si řekl: no, pětikilo za tuhle hovadinu nedám.
On má pravdu, já mám Jelínka.
Každý má něco.

Ukázalo se, že za plotem dělícím náš a sousedovic pozemek se v plechovém sudu topí nějaký pták. Zoufale vřeštěl a Bart ho slyšel a volal o pomoc.

Zajímavé bylo, že opodál ležela sousedovic Bára - a po celou dobu, co se odehrával tento děj a všechny následující, nezměnila svoji polohu unavené vévodkyně.
Míša tedy doběhla k plotu. Jenže, co s ptákem v sudu? Oka v plotu jsou příliš malá. Plot je vysoký, Napadlo ji tedy, že sud nějakou hůlkou převrhne a tím vodu i s ptákem vyklopí.

Byla to dosti dlouho trvající operace, a Bartovo vzrušené křepčení rozhodně nepomohlo hladkosti operace. Nakonec se záměr podařilo realizovat, sud se skutečně zvrhl.

V tu chvíli jsem se vrátil.
Šlo o straku, ležela, chudák, skoro bez ducha, občas pohnula křídly. Ani sousedi ale nebyli doma. Přáli jsme si, aby straku nenašly kočky - a možná i Bára by se mohla o pacienta nežádoucím způsobem zajímat.
Ukázalo se ale, že pomoc, respektive pokus o pomoc, přišla pozdě... Když se vrátila Jana domů a Míša ji upozornila, co se stalo, straka už to měla za sebou. Vážky mají svoje osudy, straky taky. V každé kočce číhá tolik nebezpečí... a život nakonec skončí v prachpitomém sudu.
Tak to chodí, praví klasik.

Fotbalová chytrost