Vladimír Špidla má prý obavy z toho, že bude mít proti sobě v Sedmičce protivníky dva: kromě Václava Klause i Janu Bobošíkovou. Pro ni to skutečně bude "zkouška státníkova". Posledně měla hodně práce s tím, aby zabránila Václavovi Klausovi a Milošovi Zemanovi, aby si nevyznali lásku a neuzavřeli registrované partnerství. V neděli bude mít hodně práce s tím, aby prokázala svoji nestrannost.

Neparlamentní strany jsou nespokojené s faktem, že jim je v televizích vyhrazeno místo přicmrdálků, jimž je dovolen sem tam nějaký přípodotek, a když někdo chce opravdu vzbudit pozornost, musí kupříkladu ukrást mikrofon. Na jedné straně - řekněme si upřímně, že jsou diskriminovány, na druhé straně: když člověk vidí některé televizní reklamní prezentace a slyší výkony, říká si - pánbůh s námi a zlý pryč! Až mrazí, když si představíme, co všechno bychom museli přetrpět.

S protesty přišla dnes i Koalice. A zase - je to vcelku pochopitelný a oprávněný proces. Televize se zřejmě rozhodly, kdo vyhraje volby, tedy ODS a ČSSD. Už nestanovily jenom hranici parlamentní - neparlamentní (i ta je problematická). Dělají hranici velká - malá, a to je skandální postup.

Teď vážně - kdo vyhraje?
O Občanské demokratické straně se začalo psát jako o "kůlu v plotě". Je to reakce na prohlášení Jana Rumla, z něhož vyplynulo, že je pro něho žádoucí koalice Koalice se sociálními demokraty. Jakoby tím vyřešil velké dilema současné doby. Jak prosté! Koalice půjde se Špidlou. Hlavně - všichni proti ODS. Ostatně, tímto směrem nyní napínají síly mnozí novináři a politologové, jimž nejde o sledování a zkoumání politiky, nýbrž o manipulaci politikou.

Takže ODS je kůl v plotě, protože Koalice si plácla se Špidlou? Jenže to je názor Jana Rumla a výsledek jeho cimrmanovského obratu o třistašedesát stupňů a něco navíc. Dokud se nespočítají hlasy, jsou jásoty nad osamocením ODS přinejmenším předčasné.

Naše první cesta vedla do hotelu, který nám připadal příjemný. Cena rozumná (35 eur za dvoulůžkový pokoj se sprchou), parking ve dvoře, v tiché ulici v centru. Prosklenými dveřmi jsme viděli do recepce. Za pultem na první pohled sympatická dáma, a na koberci před pultem podřimoval pes. Německý ovčák. Mohutný, hlavu měl jak kýbl. Takovou, jakou míval náš někdejší Gordon.
Ukázalo se, že hotel je vskutku skvělý, s jedinou nepříjemnou vadou: byl plný. Francouzi mají prodloužený víkend kvůli svátku pentecote (50 dní od Velikonoc) a to pak bývá na hotely nápor. Paní ale byla hodná a zatelefonovala do jiného hotelu a pokoj nám našla - tam jsme pak vskutku bydleli.

Poděkovali jsme a vyšli. Vzápětí se ozval vlčákův nářek a hulákání.
Co se stalo?
Všiml jsem si, že po celou tu dobu, kdy jsme komunikovali s recepční, opodál seděla na pohovce rodinka Japonců: pán, paní a dvě děti. Myslel jsem, že se už ubytovali a na někoho čekají. Přestože tu byli před námi, s recepční ještě nemluvili (jak jsem si vydedukoval) a svírali odvahu a tu nalezli, když jsme vyšli. Pan Japonec rázně přikročil k pultu - a šlápnul na chudáka spícího vlčáka, kterého neviděl, třebaže do byl půlmetrákový macek!
Byla z toho pěkná multikulturní mela. Vlčák kvílel, recepční vřeštěla a Japonec, vyděšený, nadával a děti brečeli a paní Japoncová brebentila. Všichni měli svou pravdu. Vlčák kvílel, protože na něho Japonec šlápnul. Recepční vřeštěla, protože jí šlápli na psa. A Japonci povykovali, protože je vlčákův kvil vyděsil.

Všichni měli pravdu a ta se mlela a střetávala kolem jediného faktu:
Šikmýma očima nejsou vlčáci vidět.

Můžete se nad tím pohoršovat ba zlobit, vcelku právem, je to nepřístojnost. Troufnu si ale tvrdit, že i kdyby se všichni psi Velké Prahy seběhli k jediné lavičce na našem plácku a podepisovali ji 24 hodin dokola a pořád pryč, neublížili by jí víc, než jediné lidské hovado.

Zmiňoval jsem se tu zkraje týdne, že na plácku bývalo šest laviček a že zbyly čtyři. Nuže, po dnešku musím korigovat ten údaj, zbývají dvě.

Přitom - jsou to lavičky bytelné: dřevěné fošny slouží za sedák a opěradlo,a zbytek je železobetonový odlitek. Po lavičkách zbyly pahýly a díry v dlažbě. Díval jsem se do křovin za pláckem, zda tam najdu trosky betonových opěr a zbytky fošen - ne, hovada která lavičky rozbila je snad sežrala.

To bych jim přál, aby se jim železobeton v jejich pajšlech pořádně šprajcnul v duchu staročeského přání - kéž by ses tejden nevysral!

Bart samozřejmě nevnímá, že mu ubylo magických přitahovadel. Za jedno zmizelé si najde deset nových. To jenom ty maminky s kočárky a babičky které se rády vyhřívají na sluníčku to mají teď zase o něco horší.

Fotbalová chytrost