Vcelku ale ty přehledy poskytují pohled poněkud zarmucující. Volič si musí povzdechnout - ať budu volit, jak budu volit, změny se nedočkám!

Což je zároveň doklad paradoxnosti našeho uvažování.
Přejeme si změny. Kdybychom si je nepřáli, mohly by se volby rovnou zrušit - k čemu na ně vynakládat peníze? Kvůli změnám se volby konají. Do volebního klání nastoupilo sedmadvacet - jak se říká - subjektů.Není pravda že mezi nimi nejsou žádné rozdíly. Jsou, a sakramentské! Zvolme tyhle nebo tamty, a budeme mít režim jako řemen. Zvolte ony nebo tuty, a zažijeme spoustu legrace. Tihle nás přivedou do blbince, tihle možná do ráje. Nabídka je vskutku pestrá. Jen si pusťte rozhlasové reklamní relace!

Jenže tyhle strany, které nabízejí alternativu dohromady nikdo volit nebude, většina se přikloní ke stranám, jež žádnou alternativu nepředkládají, a přitom kde kdo nadává, že volby nemají cenu, protože se nic na jejich základě nestane a nic se nezmění.

Chtěli bychom změnu, ale jaksi solidní, osvědčenou a dobře zavedenou. Chtěli bychom nové tváře, nové lidi, ale zkušené, jen žádné začátečníky!

Ne nadarmo tu nejatraktivnější pozici poskytuje politický střed. Být originální, to ano, ale co nejvíce u středu, hlavně ne na kraji, kde to houpá a fouká!

Je to samozřejmě taky atrakce a trochu šaškárna, jako všechna tahle turisticky atraktivní místa na celém světě. Nedaleko hlavního vchodu, vně hradeb, stojí kolotoč. Musely se zachovat stovky, možná tisíce kolotočů z přelomu devatenáctého a dvacátého století, a tenhle byl obzvlášť pěkně vyvedený a vyštafírovaný: množství běloušků, zlacené lodice, dvoupatrové provedení. Dnes pohání kolotoč elektromotor, dřív se to dělalo lidskou silou na principu "veverka v bubínku": tenhle kolotoč zřejmě poháněl snad celý batalion lidských veverek! Pozoruhodné bylo, že na kolotoči se nevozily ani tak děti, jako dámy věku, dá se říci, poněkud vzdáleného písni stříbrného větru. Vozily se a chechtaly se a vřeštěly a mávaly, což děti obvykle nedělají (jistě jste si všimli, že dítě na kolotoči zpravidla dřepí jak pecka a čumí, ani nešpitne, ani se nehne). Patřily k výpravě španělských turistů, na kolotoči se jich vozilo jistě dvacet, dvakrát tolik zůstalo na pevné zemi.

Zajímavé bylo, že na pevné zemi zůstali pánové - ani jeden se k tlupě Amazonek nepřidal, žádný z nich neosedlal vyřezávaného oře. Ostýchali se? Taky bych si tam nešel sednout. Ostatně, myslím si, že žádná ta paní by nešla na kolotoč sama. Kdyby byly dvě - šly by? Pochybuji. Ve třech? A co ve čtyřech, pěti? Muselo by se to experimentálně prověřit. Existuje zřejmě jakési kritické množství osob schopných se vzájemně vyhecovat k něčemu, co by normálně neudělaly. Když jde o vození na kolotoči, to množství asi není tak velké. Asi takové, jaké v Čechách stačí k založení politické strany.

Říkal jsem si, copak to asi dělají? Dvě postavy jsem rozeznal jasně, jen jsem nedokázal pochopit smysl jejich počínání. Zdálo se, že jedna postava stojí a druhá sedí na lavičce. Že by milenci? Ale proč by jeden stál a druhý seděl...

Teprve po patnácti, dvaceti metrech jsem rozeznal detaily. I Bart je rozeznal.

Postava stojící, to byla paní. Postava sedící na lavičce, to byl pes. Dřepěl, ani se nehnul, a paní mu vyčesávala srst. Dělala to pomalu, pečlivě, dlouhými vláčnými tahy. Pes držel jak přišitý. Nebyl nijak uvázaný, prostě seděl a nechal se česat.

Barta jsem povolal k noze, přísným hlasem jsem ho poučil, jaký styl chování od něho očekávám a Bart skutečně kráčel, nezavrčel, pysk neodhrnul. Nebyl tedy důvod k vystupňované přísnosti.

Ovšem nespustil z česaného psa zrak, a všiml jsem si, že pes na lavičce, aniž se pohnul, taky sledoval Barta očima. Napadá mě v této souvislosti, že - pokud jsou vývojové teorie platné - by se psům měly časem vyvinout oči na stopkách, jako mají šneci. Bart by takové periskopové oko jistě uvítal. Jakmile jsme dvojici přešli, vyvracení očí dozadu mu dělalo jakési potíže.

Nestalo se nic. Ani jeden, ani druhý pes neštěkl. Ve vzduchu však bylo cítit napětí, že by mohlo pět minut pohánět elektrický větrák.

Oslava svátku dětí