S odhlédnutím od této výhrady je to pomník důstojný - působí svou střízlivostí a taky sdělnou hodnotou. Jsou zde vyčísleny výsledky 41 let komunistického působení: 205 486 lidí odsouzeno, 248 popraveno, 4 500 zemřelo ve věznicích, 327 zahynulo na hranicích, 170 938 občanů emigrovalo, je zde psáno.

To poslední číslo mě překvapilo. Ukazuje se, že nikdo pořádně neví, kolik lidí vlastně komunisté přímo či nepřímo vyštvali z vlasti. Podle Zpravodaje KAN č. 45/1999 jich bylo 344.000. Jiné odhady hovoří o půl miliónu lidí. Podle studie Milana Kučery, která vznikla v 90. letech, odešlo z Československa během dvaceti let po roce 1948 ilegálně asi 255.000 lidí, z toho 60.000 hned po únoru 1948. Dalších přibližně 245.000 Čechů emigrovalo v letech 1968 až 1989 ponejvíce do Německa, Rakouska, Kanady či USA. Budiž. Tvůrci pomníku asi volili nejnižší nezpochybnitelná čísla.

I ta jsou otřesná.
U pomníku jsou květiny, zastavují se tu lidé. Viděl jsem přicházet školní třídu. Bude asi těžké dětem vysvětlit, co to znamená, že 327 lidí zahynulo na hranicích. Za pár let jim bude těžké vysvětlit, co to jsou hranice.

Bohužel není těžké jim vysvětlit, co to jsou komunisté.
Stačí jim pustit televizi.

Co tedy na nás udělalo největší dojem? Premiéra Hvězdných válek, epizoda II., nebo skalní kresby 3 tisíc let staré v jeskyni v Niaux? Rodiště d´Artananovo nebo příboj v Biarritz?

Na cestě z Andorry jsme projížděli vesnicí a najednou... Po silnici se ubíralo stádo krav, statné kusy i batolivá telátka. Těžko spočítat, jistě jich byly dvě, tři stovky, putovaly kolem nás (jeli jsme v protisměru, samozřejmě že jsme zastavili) dobrých deset minut. Něco podobného jsem spatřil někdy před čtyřiceti lety na východním Slovensku a i tehdy to byl nevšední zážitek!

Krávy kráčely a zvonily velikými zvonci (v tomto kraji je poutají na krk i koním). Doprovázeli je honáci s dvoumetrovou tyčí v jedné ruce - a vysílačkou v druhé ruce. Honáci a honačky, mladé ženy, které vypadaly spíš jako studentky než , jak to říci - kovbojky. Stádo prošlo, bučíc a zvoníc, a ten jeho vážný krok byl tak důstojný, že by nemohl pohoršit, ani kdyby prošlo katedrálou. A my na to koukali, jako by to všechno kolem nás byla jedna velká katedrála a doufali jsme, že ten pán přes cestovní ruch nás nevidí.

Měli to dobře rozděleno. Kdyby mrňous zjistil skutečné nebezpečí, vydal by výstražný signál a vlčák by vystartoval jako letka bombardérů B 52.

Z nás žádné nebezpečí pochopitelně nekoukalo. Poklidně jsme si sedli, poklidně pojedli a poklidně popili až do závěrečné kávy, k níž se samozřejmě servíruje čokoládová dobrota, sušenka.

Podotkl jsem, že bychom ji měli schovat pro našeho Barta.
Čímž jsem Míše připomněl zde, v pyrenejské vesnici Miglos, že na devaterými horami a devaterými řekami kvílí náš opuštění pejsánek. Zjihlo její srdce - a přestože to nikdy nedělá, nabídla sušenku vlčákovi.

Odvrátil hlavu s gestem aristokratického pohrdání. S takovou důstojností - ve vesnické hospodě - se u psa málokdy setkáte!
To co se děje sledoval ten malý pejsek. Bylo zjevné, že on se nepokládá za aristokrata a že by dobrotu moc rád, jenže... neodvážil se. Byl tu od šmejdění a od zvídání a na sušenku neměl nárok.

Ženy těžko snášejí, když jim dá někdo košem.
Obětoval jsem se a sušenku jsem místo vlčáka sežral já.

Oslava svátku dětí