Pro mě to byl jeden z nejzábavnějších momentů, volby ve Francii. Podotýkám, že to jsou volby, ve kterých opravdu jde o hodně - místo našich ochočených komunistů tam ve Francii mají rozběsněné trockistické radikály, proti nim stojí neméně rozběsnění lepenovští pravičáci, zemi mají tyhle party rozdělenou tak půl na půl, jak ukazují průzkumové mapy. Nezájem veřejnosti je přesto obrovský. Pan prezident Chirac chabě mobilizuje a snaží se vysvětlit občanstvu, že prezident potřebuje pořádnou většinu, aby mohl dokončit reformy a snížit daně.

Jak ale obyvatelstvo oslovit?
I v malých obcích spatříte plakátovací plochy, pěkně očíslované, a každá kandidující formace tam může vylepit svůj plakát formátu - odhaduji - A1. Zdaleka ne všechny plochy jsou polepené. Najezdil jsem 3000 km, volební billboard jsem nespatřil žádný. V regionálních novinách se o volbách nepíše (a jiné noviny kolem sebe vlastně ani nevidíte) - pouze v "hoch-nobl" novinách jako je Monde a Figaro lze číst důmyslné rozklady a úvahy na volební téma. V pátek, den před naším odjezdem, moderátorka hlavní zpravodajské relace stanice TF1 (obdoba naší ČT) pravila:

"Vzhledem k tomu, že volby budou už za týden, ode dneška budeme zařazovat několik minut politiky."
Ne samozřejmě na začátek hlavního zpravodajství, ten patří fotbalu, před tím Velké ceně F1. Pěkně na konec vysílání. No a v zájmu pravdy musím dodat, že tam mají i prostor pro "spoty" - strany vykládají svůj program. Stejně odpudivě, jako se to děje u nás - ono to asi jinak nejde.

Vracel jsem se do Prahy s pocitem "ono je to asi všude stejné". Je to bezpochyby pocit falešný. Jistě jsou země, kde se lidé o veřejné záležitosti zuřivě zajímají. Francie mezi ně rozhodně nepatří. Ale žije se v ní příjemně.
Myslím, že jedno s druhým souvisí. Ale to je podezření natolik ošemetné, že bych ho neměl říkat nahlas. Proto se od zítřka budu zase až zuřivě zajímat o tu naši, českou, politiku. Političičku.

To co jsme viděli v městě Castres ale s dávnou historií nemá nic společného - vždyť biskupskému parku přilehlému k biskupskému paláci je nějakých mizerných tři sta let! Je to park typu francouzského, tedy symetrický, geometrický, umně stříhaný. Do složitých obrazců jsou sestřiženy krušpánky, ty statečné keříky, které vydrží i ten nejhrubší řez. A taky tisy, jehličnany, jež si nic s krušpánky co do statečnosti či odolnosti vůči řezu nezadají.

Zatímco krušpánky jsou střiženy podle jednoho řádu, tisy jsou každý pes jiná ves, každý je střižený jinak, jeden kulatý, druhý hranatý, třetí šišatý, čtvrtý takový, pátý makový.
Vysvětlení prosté.
Když park před třemi sty lety vznikal, sázeli ho - jak to říci - chovanci či pacienti hospicu. Tedy lidé tak nemocní, že o nemoci nemá smysl hovořit. Každý z nich dostal jeden stromeček, ukázali mu, kam ho zasadit, a tvar, ten mu měl vtisknout podle vlastního uvážení. A tak pacienti konali, jak jim řečeno, sázeli a stříhali - dá se říci, v posledních létech, možná měsících života. Jako by tu svoji odcházející osobu vtiskali do stromku, který v té době musel být maličký. Vtiskali a vtiskli, protože podobu tehdy získanou si každý z tisů v biskupské zahradě v Castres drží dodnes. Třebaže přišli do hospicu, aby se rozloučili s časem.
Vtiskli tisům podobu jako připomínku věčnosti v pomíjivosti.

Shodou okolností právě pokousané ucho pomohlo překlenout Bartův žal.
David ho totiž v den našeho odjezdu naložil do auta a vezl ho na kontrolu na psí kliniku do Libuše (okraj Prahy). A Bart, jestli něčemu dává přednost před procházkou, pak je to vyjížďka autem plus procházka - a vcelku přirozeně pokládal cestu do Libuše za něco na způsob výletu. A tak se radoval, že na klinice přestal dbát na své renomé a na pana doktora nevrčel, nevzpouzel se při prohlídce ucha, ani nešpitl, když mu doktor ucho promáčkl (drobátko mu rána hnisala) a po exekuci se choval vlídně a vyplazoval čile jazyk.

Nemyslím si ovšem, že pro příště by to byla ideální metoda, jak mírnit Bartovu frustraci při našem odjezdu na dovolenou: předhodit ho - okošíkovaného a na vodítku - volně ložené doze, aby ho zvolchovala.

Teď jsem prozradil, že ten pes, co Barta, na vodítku a s košíkem, sejmula, byla doga.
A taky prozradím, co řekl pan doktor, když jsme tam přijeli v Ten Den.

Pan doktor se zajímal, co že to bylo za psa, který sejmul takovou kubaturu, jako je náš Bart.
Vysvětlil jsem, že Bart byl na vodítku a měl košík atd., atd., blablabla, a že zmíněný pes byl doga.
Pan doktor zmírnil ostrost naježení vrásek čela.
"Jo ... doga? Tak ty maj prdlajs stisk."

No ale na hnisavé ložisko ještě po týdnu stisk stačil.

Oslava svátku dětí