Pozoruhodné ale je to, že tato hranice, tento zásadní rozpor, se táhne i napříč parlamentem. Takto zásadní nákup by měl být úzce spojen s koncepcí obrany, a koncepce obrany by měla být výsledkem souznění demokratických stran. Rozhodně by tedy nemělo záležet na tom, kolik poslanců zmešká hlasování v parlamentní restauraci. Kdyby rozhodovaly racionální argumenty, museli by se poslanci snad na něčem shodnout?
Je smutné, že politická elita nedokázala dosáhnout v takto důležité věci rozumné shody. Po stránce procedurální nemůže být námitek, ani nemůže být námitek, že se - v případě nutnosti - dolní sněmovna sejde znovu dva dny před volbami. Důvěryhodné to však není.

Například dnes. Měl jsem nějaké jednání dole ve městě. Míša mi uvařila speciální jídlo podle vlastního receptu: sestává z fazolí, paprik, rajčat a kousků salámu a je to velmi dobré, v rajčatové omáčce. Krmi zůstavila v pánvi na sporáku. Celkem logicky předpokládala, že zapálím plynový hořák, obsah pánve ohřeju a posléze sním.
Jenže mně se zdálo, že je toho moc. Takže jsem část krmě odebral, dal na talíř a ten jsem vložil do mikrovlnné trouby a šel se podívat, kolik zavirovaných mailů mi přibylo v poště. Když jsem slyšel cinknutí mikrovlnky, přestal jsem mazat zavirovanou poštu a šel jsem do kuchyně.
Už na první pohled jsem si všiml, že se okýnko mikrovlnky změnilo. Jaksi zčervenalo. Když jsem pak otevřel dvířka, přestal jsem se divit, že jsou dvířka červená - celý vnitřek mikrovlnky byl červený.

Ony ty bestie fazole dávají najevo svoje výbušné schopnosti i v mikrovlnce a tak trochu omítly nitro aparátu.
No což, hlavně že dvířka zůstala zavřená.
Stalo se totiž, že mi - kdysi, před léty - Míša připravila kuře k opečení, a dala pokyny i naší sousedce Miládce, aby byla připravena mi poskytnout rady, kdybych se ocitl v nouzi.
Tenkrát jsem ještě neměl počítač, psal jsem na psacím stroji. Nějak jsem se zapsal, na kuře zapomněl...
Jak mám vylíčit další průběh událostí?
Otevřel jsem okno, aby se kotouče dýmu mohly vyvalit ven. Miládka stála na zahradě a měla ke mně první kuchařskou radu:
"Has, Ondřeji, has!"

Dalo by se říci, že je to můj problém (pokud je to problém - ve skutečnosti to není problém, tak prostě teče čas).
Bartovi bude letos sedm. Taky pamatuje zahradu jinou. I stromy pamatuje jiné. Kupříkladu keřovou borovici neboli kleč vysazenou u branky pamatuje hustou, neprostupnou.
Spodní větve odumřely, vystříhal jsem je, a v poslední době si všímám, že Bart se doma vyskytuje s kožichem zaprášeným a s jehličkami vetknutými do srsti.
On si v té - mnou vystříhané - kleči udělal pelech či boudu! Chytře to vymyslel. Horní patro té kleče je husté. Chrání dobře proti větru a když sprchne, tak přinejmenším po nějakou dobu je neprostupné dešťovým kapkám. Zteřelé jehličí je měkké jako matrace.
Napadlo mě, že vyrobím skutečnou boudu a tu že vbuduji do dutiny vzniklé po vystříhaných uschlých větvích kleče.
Neodvažuju si toho.
Vážím si přirozeně se vytvářejícího uskupení. Kleč stárne a zespoda odumírá a Bart si taky potřebuje častěji lehnout a připadá mi, že kleč vychází psovi vstříc
Nechci něco tak přirozeného zhatit pokusem o zdokonalení.
Copak je něco důslednějšího, než tok času, se všemi důsledky?

Vrchol vojenské kariéry