Stanislav Gross vzkázal krajanům, že korespondenční způsob volby je "nákladný". Řekl bych, že je to dosti drahé vyjádření přezíravosti k lidem, kteří jsou tam kde jsou a mohli by republice být k užitku mnohem víc, než leckterý korytolez i z Grossova bezprostředního okruhu. Třebaže si nemyslím, že za vším je nějaké politické spiknutí, také si myslím, že čísla zde nahoře uvedená jsou zajímavá a podstatná.

Ještě k číslům
V úterý večer v pořadu TV Nova Na vlastní oči opakovali skandální odhalení, že si Angličané od nás nechali zaplatit výstroj a výzbroj našich vojáků bojujících v Anglii za druhé světové války. Skandální odhalení? Měl by to být důvod k národní hrdosti. Když jsme si to doslova zlatem zaplatili, byla to naše armáda se vším všudy, ne jen nějaký přílepek britských ozbrojených sil. Byli to se vším všudy českoslovenští vojáci a nezůstali nikomu dlužni ani čepici, ani vystřelenou patronu.
Což takhle někdy zkusit se na věci podívat z pozitivního úhlu?

Cibrian čte, Outrata vpravo, jméno pána přemýšlivě se ryjícího v dutinách neznám.

Michael Žantovský s rodinou

Nepřišlo moc lidí... Snad ani možná nikdo nepřišel - s výjimkou pozvaných hostů a účinkujících - snad se lidé jen zastavili, když byli na sváteční procházce, a přihlíželi, jako by přihlíželi, kdyby tu vystupovala rodina provazochodců Třískových.

Přihlížející Evropan, nejspíš z Košíř

Ale asi tak je to vždycky. Lidé žijí svoje životy a dějiny jdou někudy úplně jinudy a občas vyhřeznou na povrch v podobě docela komické události, jako je Den Evropy u Anděla. A pak, až budou žít docela jiné středy nebo pondělky nebo pátky, třeba si vzpomenou na to, že tenkrát 8. května, v den oslavující konec války, stála U Anděla taková legrační budka nebo pavilón z trámků, foukal děsný vítr, v Liberci vyvrátil strom a rozbil zaparkovaná auta, a Ramiro Cibrian četl projev a hodná paní pořadatelka rozdávala dětem balónky a v tom děsném větru sebou pleskala modrá vlajka s hvězdičkami a to ještě nebyla naše vlajka.
A já vzpomínal, jak to vypadalo U Anděla před lety, na ty zchátralé domy, jeden měl na štítě toho Zlatého Anděla, na rohu bylo pekařství a šikmo přes ulici byl bufet U tří kominíčků a kdyby mi tenkrát někdo prorokoval, že v roce 2002, přesně 8. května, budu na tomhle místě poslouchat projev Ramiro Cibriana o vstupu České republiky do Unie, řekl bych si: ejhle, blábol šílencův.

Mně se nedaří Barta vypudit. Když mu řeknu - jdi hlídat ven, dívá se na mne užasle, jako bych po něm chtěl něco opovážlivého.
Na zahradu ho vystrnadí jedině Míša.
Nevím, jak to dělá.
Vím ale, jak to funguje.
Vždyť já taky dělám na její pokyn leckterou práci, kterou bych nejraději dělal korespondenčně a vůbec nejraději vůbec nedělal.

Vrchol vojenské kariéry