V sobotu jsme byli s Míšou v Makru a koupili tam sezení na zahradu. Pěkný kus zahradního nábytku, výroby vietnamské, systém švédský (jako Ikea, včetně do fajfky ohnutého imbusového klíče) - se vším všudy. Kdo švédský systém poznal ví, že místo nábytku dostanete placatou krabici, kterou odvezete domů a tam nábytek podle návodu sestavíte.

Měl jsem jakési pochybnosti o tom, zda placatá krabice projde zadními dveřmi naší fordky. Pro jistotu jsem si v recepci u vchodu vyžádal číslo autodopravce. Pochyby, jak se ukázalo záhy, byly oprávněné - chybělo asi tak pět centimetrů. Krabice se nevešla.
Mobilem jsem zavolal číslo autodopravce.
Ozval se okamžitě. No vida, jak funguje mobil, pochvaloval jsem si v duchu. Sdělil jsem dopravci, že jsem v Jeremiášově ulici v Makru a že ta zatracená bedna je větší o pět čísel.
"No jo," děl autodopravce. "Jenže já jsem v Boleslavi."
Vrátil jsem se do recepce a ochotná slečna mi dala číslo jiného autodopravce.
Zavolal jsem. Telefon vyzváněl a vyzváněl, marně. Autodopravce se neozval.
"Jdi tam," rozhodla žena, "kup nůž. My tu krabici rozřežeme, lavičku z ní vykucháme a to by v tom byl čert, abychom ji nenacpali dovnitř!"
Bylo to rozhodnutí státnické, vojevůdcovské. Vrátil jsem se do Makra, koupil kudlu, šel ke kase (podotýkám že Makro má charakter velkoobchodu, takže lidi tam jezdí s vozíky velikosti valníku a nakupují hromady zboží - na př. potraviny pro provoz restaurace a pod), paní kasírka se na mě dívala jako na cvoka, když jsem přišel bez vozíku, jen s kudlou v hrsti.
No a dopadlo to tak, jak Míša vymyslela: rozřezali jsme bednu, lavičku vyrvali ven a bez velkých problémů dostali dovnitř. Pozůstatky krabice jsme použili jako vycpávku. Sklápěcí dveře jsem zajistil gumovými lanky zvanými pavouk.
Nasedal jsme dovnitř, když se ozval mobil.
"Tady Říha, vy jste mě volali, co jste potřebovali?" ptal se autodopravce. Omlouval jsem se mu, že jsme se postarali sami.
"Nevadí, tak někdy příště," řekl hodný pan autodopravce.
Když jsme dojeli domů. mobil zazvonil znovu.
"Opravdu nechcete autodopravce?" ptal se onen Říha znovu.
Věru, skvělý vynález je mobilní telefon.

Barta jsem měl na vodítku, takže žádný nežádoucí výjev nehrozil. Postupoval jsem stále blíž.
Upřímně vzato, taky mi ten Japonec připadal divný. Odhadoval jsme, že v ruce drží fotoaparát (někteří Japonci se dokonce s fotoaparátem v ruce už rodí. Jenže, správný fotografující Japonec fotí ze stativu, i kdyby měl fotografovat prudké děje, jako jsou chrtí závody! Napadlo mě, že na dotyčného Japonce zapůsobila krása Prahy tak mocně, že ho posadila na zadek. Dále mi bylo divné, že Japonec nedošel až na vyhlídku, odkud je Praha vidět nejlépe. Třeba ho krása posadila na zadek předčasně a kdyby došel až na kraj, seklo by to s ním úplně. A kdyby se koukal z pořádné vyhlídky, jako je například rampa Pražského hradu, tam by se asi rozsypal na jednotlivé molekuly.

No vida - když jsem se já takto divil, jaký úžas musel zaplavit nitro kotrby našeho Barta?
Došli jsme až k odbočce, kudy se jde k zadnímu vchodu do zahrádkářské kolonie. V tu chvíli se japonský turista ohlédl a spatřil na dva metry od sebe tlamu naší černé bestie.
Byl tak ohromen, že ho ani nenapadlo si Barta vyfotit.
A já si nestačil ani všimnout, jestli má v ruce pořádný digitální foťák, anebo nějakou zastaralou klasiku...

Jednoduchý recept