Oč jde? Za co se ten osamělý pán bral?
Úřady odebraly devítíměšíční dítě kojící matce, a strčily holčičku (Elišku Gaiu Fuxovou, maminka jí dala jméno Půlnoční Bouře) do kojeneckého ústavu. Důvod? Patřila matka k tomu druhu rodičů, kteří podle statistik ročně utlučou k smrti 50 dětí v této zemi? Nedávala dítěti jíst? Trýznila ho?
Ne.
Provinila se tím, že mu dala divné jméno a zanedbala úřední formality, jako je rodný list.
Není to první případ, kdy činnost úředníků je očividně v rozporu se zájmem dítěte. Kdy úřad lpěl na liteře předpisu a převálcoval lidské vztahy.
Ono je zřejmě snazší zakročit proti mladé ženě, která má neortodoxní názory, než kupříkladu zakročit proti lidskému hovadu, které je schopno vlastní dítě polít benzínem a zapálit (takový případ se skutečně stal). Ono takové hovado schopné upálit své dítě by mohlo panu úředníkovi nebo paní úřednici i nafackovat, kdežto tato žena jen zoufale stopovala auta, když jí úředníci odebrali dítě, odváželi je do ústavu a ani jí nedovolili jet ve stejném autě s její vlastní holčičkou. Žádné nebezpečí od ní nehrozilo a to jistě byl jeden z důvodů, proč ta rázně zasáhli.
Jsem vděčný pánovi, který procházel po Karlově mostě s informační cedulí - aspoň se někteří lidé o případu dozvěděli. Čekám, jak se k případu postaví například české feministky, které si dělají takové starosti s kapitalistickým vykořisťováním Claudie Schiffer, například. Úřady velmi pravděpodobně postupovaly podle litery zákona: jméno půlnoční Bouře jistě není v seznamu povolených jmen (jako kdyby se matky, které dávaly svým dcerám jméno Lidice, ptaly po nějakém seznamu), a rodné listy je třeba vyplňovat. Úřad má bezesporu svoji papírovou pravdu. Troufnu si ale odhadnout, že bolest dítěte doslova odervaného od matčina prsu má větší váhu, než štos úředních lejster.

Kdybych se narodil ženou, rád bych byl takovou ženou, jaká vstoupila dnes do kavárny Rybka. Měla nejednu kvalitu v oboru elegance - ale ta která mě zaujala nejvíc: měla do vlasů zasazené brýle. Jako herec Bartoška. Toho podezírám, že má do lebky zaražený hřebík nebo skobičku a brýle na ně zavěšuje, takže by mu nespadly, ani kdyby udělal stojku. Ta dáma, která vešla do Rybky, s velkou pravděpodobností neměla do lebky vetknutý krovák. Brýle jí ve vlasech držely, poutány jsouce magnetismem její elegance.

Samosebou, že s mou bleskovkou čili globzou nemohu na přechovávání brýlí nahoře na hlavě ani myslet - ostatně, potřebuju mít jedny ze tří druhů brýlí mít na nose, jinak nic nevidím.

Mohu však citovat jiný okruh elegance mně nedostupný: šátek kolem krku. Onehdy jsem potkal malířa Mistra Kodeta. Elegantní muž. Měl šátek kolem krku. Brýle na hlavě, ty vyžadují kadeř a tu nemám, ale krk mám, v podstatě stejný jako Mistr Kodet. Jak to, že jemu šátek kolem krku uvázaný drží, kdežto na mém krku by se proměnil v onuci nebo prápor po pěti minutách?

Nemyslete si, že jsem v mládí o eleganci neusiloval - dokonce jsem si hedvábný šátek pokoušel spíchnout sponou, aby se mi nerozvázal.
Vše marno. Rozvázal se. Snad to bude příštím životě se mnou lepší, a až v roce tak 2050 uvidíte vstoupit do Rybky krásnou ženu s brýlemi na hlavě, může vás napadnout: ta dáma je mi povědomá, no samozřejmě, to je přece starý Aston!

Zpět ke klíštěti.

Tváří se jak Sokrates, ve skutečnosti je to pitomec, který si nechce nechat vyndat klíště.

Vězelo mu nad okem od úterka. Dnes, když jsem odešel do města, se Míša odhodlala k exekuci. Nechci se jí ptát, zda na můj odchod čekala - zda funguju v rodině jako ochránce klíšťat, anebo jako ochránce psů, na nichž je páchána křivda (Bart se tváří při odstraňování klíšťat, jako kdyby mu zaživa, bez anestézie, operovali žlučník).

Zbytek znám z vyprávění.
Bart si nechtěl nechat vytáhnout klíště. Míša tedy postavila na stůl v jídelně pikslu s piškoty. Tu přechováváme ve skříni, a je to hlavní ani ne tak výchovný, jako manipulační prostředek. Když je třeba, Bart jde za hlasem svého piškotu.

Dokud stála piksla na stole, Bart byl ochoten sedět, byl ochoten k jisté míře manipulace, ovšem za svým klíštětem si stál, a chtěl ho hájit jako nedílnou součást své osobnosti.
Bylo nutno pikslu otevřít. Vůně vylinula se ven... vstoupila do chřípí... a zapůsobila jako vodítko, jako fiksační prvek...
Pak teprve šlo klíště pryč.
A Bart dostal piškot za statečnost, jaká nemá v dějinách hrdinství obdoby.

Právní statut