Anarchistů bylo jich málo maličko, to je snad jediná výhrada, kterou lze na jejich adresu říci. Jinak se podobali jiným mladým a zapáleným lidem v minulosti - obdivuhodným v jistotě, s jakou nepochybují o své pravdě.

Když tak jejich průvod, dá se říci průvodek, spěl přes Můstek nahoru na Václavské náměstí, říkal jsem si: Kdyby se hesla napsaná na vašich transparentech měla naplnit, znovu by Václavským náměstím na 1. máje tekla řeka lidí proměněných v mravence. A kolik z vás, kteří tu kráčíte se srdcem plným ideálů, by bručelo v base - do které by vás strčil váš včerejší soudruh? Přeji nám i vám, aby se to nestalo.

Jako kluk jsem měl První máje moc rád. Bydleli jsme na Žižkově, naproti vjezdu do výtopny Hlavního nádraží. Už někdy v šest ráno se tam scházela ajznboňácká kutálka. Jestlipak ještě existují takové hudební sbory? Hrávaly na vesnici na pohřbech, a samozřejmě na Prvních májích. Bylo tenkrát vždycky hezky, nebo skoro vždycky - někdy až horko.

Co jsem ale miloval nejvíc: alegorické vozy.
Mladí lidé dnes netuší, co to bylo za bejkárnu, takový alegorický vůz.
Byl to valník, nebo náklaďák - v krajním případě náklaďák se zamaskovanou kabinou. A na korbě toho vozidla bylo - dejme tomu: zeměkoule a kolem ní tančili osvobození pracující. Nebo kladivo a srp a v jeho stínu naříkali rozdrcení imperialisté. Nebo vysoké pece socialistických hutí. Mně se to strašně líbilo.

Určitou obdobou jsou dodnes vozy s královnami krásy na festivalu v Rio de Janeiro. Pochopitelně, že ideové vyznění je jiné. Alegorické vozy z padesátých let ztopořovaly sebevědomí dělnické třídy, kdežto nahé krasavice v Riu...
Darmo mluvit.
Koncem padesátých a začátkem šedesátých let jsem si začínal všímat jiných První májů: byla to dostaveníčka u Máchova pomníku na vrchu Petříně.
Režie byla jednoduchá.
Odpoledne se tam sešli mladí lidé, jakmile se smráklo, začali nadávat komunistům a když byla tma, vtrhli na ně policajti s kousacími psy a koho policajti chytli,měl průser, a když měl smůlu, nevyhrabal se z něho nadosmrti a když byla smůla ještě větší stáhnul sebou i rodinu.

Ono se o tom dodnes málo mluví, protože se to jaksi nikomu nehodí do krámu, ale to byl základní princip komunistického režimu: trest za porušení loajality byl kolektivní, okamžitý, trvalý.

A zajímavé bylo: jak ubývalo alegorických vozů dopoledne na Václaváku, přibývalo mladých lidí na Petříně večer.

Až to skončilo rokem 1968, tenkrát to byla nejdelší májová manifestace všech dob, trvala snad do tří odpoledne. Jinak než podporou tanků to nemohlo skončit.

Poté se komunistické První máje přestěhovaly na pláň na Letné, dalo by se říci, že za prdel zde kdysi stojícího generalissima Stalina.

V poslední době jsou tyto manifestace povětšinou v místech zvaných Džbán.
Bez komentáře.
Přes to všechno si rád vzpomenu na ty strejce z kutálky, co se ještě za ranního chladu roztrubovali na dvorku, mezi vraty nádražní výtopny...

Jenže ani tu potyčku jsem neviděl na vlastní oči - jen v televizi. Zato jsem viděl chlapíka, který vedl na vodítku chundelatého bílého pejska. Nebudu spekulovat o politických názorech toho pejska - politické názory má jen náš Bart, a to jenom v hlubokých rozhovorech s pavoukem Kraxem. Pejsek capkal, jeho pán demonstroval... A večer v televizních novinách byli oba znovu. Došli až nahoru na Olšany, je to pěkně dlouhá cesta od Střeleckého ostrova, odhaduju tak na šest kilometrů a to není pro pudlíka zase tak málo. No a v té televizi bylo vidět, že pejskův pán myslel na vše potřebné a dal pejskovi napít vody, kterou si přinesl v plastikové láhvi. Tak má být.

Náš Bart zůstal o prvního máje doma. Kdybych mu chtěl namluvit, že dnešní den byl něčím výjimečným, nepodařilo by se mi to.
Nebudu se o to ani pokoušet.

Nepotřebná znalost