ODS vylosovala 22. Zajímavé číslo! Velmi symetrické, sudé, dvojnásobek prvočísla. V numenorologii se v souvislosti s tímto číslem hovoří o vůdcovství, duchovním pochopení materiálního světa, rozmachu a dělnosti.

Koalice má 25. V numenorologii se čísla s výjimkou 11 a 22 sčítají. Takže Koalice má numenorologickou sedmičku, což je smysl pro analýzu, pochopení, sebepoznání, hledačství pravdy a pochopení. Komunisté s číslem 23 jsou takto charakterizováni jako pětka čili expanzi, vizionářství, vzrušivost, pokrokovost a tvořivost. Údajně šťastnou sedmičku dostala Humanistická aliance - jak to numenorologicky se sedmičkou vypadá jsem se už zmínil.

Tolik numenorologie. Doufám, že mě Jiří Grygar nezapíše za předchozí odstavce do černého notýsku a Sysifos mi neudělí Bludný balvan za šíření pavědy.

Skutečnost je jiná.
Ve skutečnosti se voliči neřídí žádnými numenorologickými pravidly.
Skutečnost je taková, že se voliči řídí motivy daleko temnějšími a absurdnějšími, než je numenorologické pábení... To má aspoň nějaký řád (v tom, že si bláboly kdysi někdo vymyslel a teď je všichni vzájemně opisují). Voličské úradky však mnohdy odvisejí od popudů řád a logiku zcela postrádajících. I to je jeden z půvabů demokracie.

Jako kluk jsem měl První máje moc rád. Bydleli jsme na Žižkově, naproti vjezdu do výtopny Hlavního nádraží. Už někdy v šest ráno se tam scházela ajznboňácká kutálka. Jestlipak ještě existují takové hudební sbory? Hrávaly na vesnici na pohřbech, a samozřejmě na Prvních májích. Bylo tenkrát vždycky hezky, nebo skoro vždycky - někdy až horko.

Co jsem ale miloval nejvíc: alegorické vozy.
Mladí lidé dnes netuší, co to bylo za bejkárnu, takový alegorický vůz.
Byl to valník, nebo náklaďák - v krajním případě náklaďák se zamaskovanou kabinou. A na korbě toho vozidla bylo - dejme tomu: zeměkoule a kolem ní tančili osvobození pracující. Nebo kladivo a srp a v jeho stínu naříkali rozdrcení imperialisté. Nebo vysoké pece socialistických hutí. Mně se to strašně líbilo.

Určitou obdobou jsou dodnes vozy s královnami krásy na festivalu v Rio de Janeiro. Pochopitelně, že ideové vyznění je jiné. Alegorické vozy z padesátých let ztopořovaly sebevědomí dělnické třídy, kdežto nahé krasavice v Riu...
Darmo mluvit.
Koncem padesátých a začátkem šedesátých let jsem si začínal všímat jiných První májů: byla to dostaveníčka u Máchova pomníku na vrchu Petříně.
Režie byla jednoduchá.
Odpoledne se tam sešli mladí lidé, jakmile se smráklo, začali nadávat komunistům a když byla tma, vtrhli na ně policajti s kousacími psy a koho policajti chytli,měl průser, a když měl smůlu, nevyhrabal se z něho nadosmrti a když byla smůla ještě větší stáhnul sebou i rodinu.

Ono se o tom dodnes málo mluví, protože se to jaksi nikomu nehodí do krámu, ale to byl základní princip komunistického režimu: trest za porušení loajality byl kolektivní, okamžitý, trvalý.

A zajímavé bylo: jak ubývalo alegorických vozů dopoledne na Václaváku, přibývalo mladých lidí na Petříně večer.

Až to skončilo rokem 1968, tenkrát to byla nejdelší májová manifestace všech dob, trvala snad do tří odpoledne. Jinak než podporou tanků to nemohlo skončit.

Poté se komunistické První máje přestěhovaly na pláň na Letné, dalo by se říci, že za prdel zde kdysi stojícího generalissima Stalina.

V poslední době jsou tyto manifestace povětšinou v místech zvaných Džbán.
Bez komentáře.
Přes to všechno si rád vzpomenu na ty strejce z kutálky, co se ještě za ranního chladu roztrubovali na dvorku, mezi vraty nádražní výtopny...

Letectví na vyšší úrovni