Po dnešní Sedmičce se asi začalo viklat doposud pevné přesvědčení v nejedné hlavě, která až doposud myslela spíš na koalici ČSSD - Koalice. Proti sobě totiž usedli Václav Klaus a Miloš Zeman. Kdyby někdo vykládal cizímu hostu, poměrů nenavyklému, že to jsou opoziční politici šest neděl před volbami, myslel by si, že si z něho mluvčí tropí šoufky. Věru že to nebylo drama jako z americké předvolební obrazovky. To byl Hajaja.

Což neznamená, že dialog neměl - pro zúčastněné - žádoucí efekt.
Už dávno se potvrdilo, že občané dávají přednost nekonfliktnímu vystupování, a bušení v prsa na ně zabírá podstatně méně, než si bušiči představují. A tak oba političtí předáci, jak Klaus tak i Zeman, v debatě utvrdili image svých stran coby solidních firem. Podařilo se jim rukou společnou a nerozdílnou přimalovat démonickou masku spiklenců spřažených s ohavnými cizáky politikům Koalice. Zeman zastává koncepci koalice s ODS - po dnešku - už vcelku otevřeně. Ještě v sobotu o tom referovalo Právo: v sociální demokracii roste napětí mezi Špidlou a Zemanem. Špidla preferuje koalici s lidovci, potažmo Koalicí, kdežto Zeman by chtěl nestandardní oposmlouvu prodloužit do podoby standardní koaliční dohody dvou stran.
Věci došly tak daleko, že Vladimír Špidla v Lidových novinách otevřeně říká: "S Klausem do vlády nepůjdu!" S Klausem osobně, nikoli ODS. Že by to byl vzkaz, za jakou cenu by chtělo špidlovské křídlo koalici s ODS podpořit?

Chvála bohu - smysl pro humor
V živé paměti je páně ministrův Březinův trapný proces s týdeníkem Respekt kvůli comicsu Zelený Raul. Ministr kultury Pavel Dostál byl u zrodu výstavy kreslíře Zeleného Raula Štepána Mareše - na parlamentní půdě! Vernisáž byla ve čtvrtek a zúčastnil se jí i Klaus, který sám v Zeleném Raulovi pózoval ve stovkách situací. Na závěr nedělní Sedmičky věnovala Jana Bobošíková (moderátorka pořadu) Zemanovi kresbu Stěpána Mareše. Kreslíř na ní spodobnil sama sebe, jak klečí před Zemanem - ohavným , s flaškou v kapse a rozepnutým poklopcem, a prosí ho, aby neodcházel, že tak hnusné hovado se dobře kreslí (stálo v bublině). Zeman se tomu smál a v hnutí mysli Klausovi tykal - když mu prorokoval, že on sám, Klaus, taky dostane takovou kresbu, až bude jednou z politiky odcházet. Smysl pro humor je třeba ocenit!

Dovedu pochopit, že někdo odhodí papír nebo igelitový pytlík venku v přírodě - dejme tomu na plácku před hotelem Blaženka, čili na plácku před naší zahrádkou. Dovedu to pochopit, i když se nedokážu ztotožnit: jsem hovado, musím žrát po cestě a jakmile co k sežrání jest dožeru, co zbylo mi odpadne od pracek. Chápu.

Co ale nechápu: Proč někdo vleče sporák do lesa? Nejednou jsem v lese přišel na ohromné těžké předměty - jak se tam dostaly? Před lety jsme s Míšou objevili nedaleko Krásné Lípy opuštěný dům. Uvnitř bylo snad padesát televizorů. Nedovedu posoudit, zda fungovaly nebo ne - usoudil jsem, že je to pozůstatek nějakého lupu, nějaká zásobárna šmíza. Chápu. Televizního zloděje chytli, a už nikdo se nenamáhal ty přístroje odvézt. Proč ale někdo vleče televizor do polí a zahodí ho v březovém háji?

V Prokopském údolí je opuštěný lom. V něm byly dlouho koleje a zbytky vozíků na transport odstřelené horniny. Dodnes tam zbyly doslova hory pneumatik z náklaďáků. Jak se tam dostaly?

Když mi někdo odhodí pytlík před vrátky, je to akt pohodlnosti. Blba by ubylo, kdyby pytlík donesl k nejbližšímu koši nebo popelnici. Jaký motiv ale někoho přiměje k tomu, že si naloží na záda kamna a vleče je kilometr od vesnice, aby je hodil do potoka?

Někteří borci vlečou odpad až do Moravského krasu. Přál bych jim, aby si při tom hnuli plotýnkami, anebo, jak říkával můj přítel René Mazouch, aby si udělali velkej pytlík. Předpokládám ostatně, že tihle zhovadilci jsou spíše chlapi než ženské. Nějak mi to k mužské nátuře více pasuje.

Restaurace je to samozřejmě vyhlídková, prosklená, s pohledem náramným - dokouknu až na náš dům, topený ve svahu nad stadionem Nikolajka na Smíchově.

No a mezi hosty byl jeden, který si vzal sebou jezevčíka. Držel ho v náručí a stál s ním u okna. Pejsek se upřeně díval dolů.
Hleděl tak upřeně, že si toho kolemstojící lidé všimli a někdo se zeptal, na copak asi ten pes tak kouká.

"To je přece jasné," řekl jsem. "Pozoruje pejsky dole na trávníku!"
Skutečně - dole u věže je trávník a lidé z okolí tam chodí s pejsky.
Rozpoutala se debata o tom, zda je možné, aby pes dokouk tak daleko.
Samozřejmě, že z výšky 66 metrů byli ti pejskové dole ve velikosti blechy. Navíc, chápu, proč se ozvaly pochybovačné hlasy - někdy je až kupodivu, co pes dokáže přehlédnout a v čem se dovede splést - už na vzdálenost dvaceti, třiceti metrů se žene ke každé ženské, která má na sobě kabát jakž takž stejné barvy a tvaru, jaký nosí Míša.

Debata plynula, lidé se dohadovali, argumenty střídaly protiargumenty... a pejsek hleděl upřeně dolů.

bLÍŽÍ SE LÁSKY ČAS