|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
České jaro (z Hané):
Byl čermáček malý ptáček,
zlámal si nožičku,
křepelička ještě menší
dala mu hubičku.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf
vybral Šaman.)
Z deníčku Moby Dicka:
Pátek 19. dubna 2002
Titulek na titulní straně Hospodských novin hlásá: "MeTla bude dále
tlačit na vedení Českých Textáren". Ambrož k tomu poznamenal: "Jenom aby
něco nevytlačili!" Junior prohlásil: "Ale ono je jedno, jestli nám bude
šéfovat Kvakoš, Krakoš, Makoš, Drahoš nebo nějaký jiný hastroš!" Nějak nám
chlapec zbujněl.
Do úvodníku dávám toto varování zcela mimořádně - a jako samostatný článek vůbec poprvé za dobu existence Psa, neboť se obávám, že začíná být ohrožena komunikační schopnost Netu. Třeba to vidím moc černě, ale asi je to tím, že vidím rudě.
Středu, čtvrtek a pátek trávím na holešovickém Výstavišti, kde se koná Interkamera Digital. Podotýkám, že klasická Interkamera se pořádá v Praze už od šedesátých let - právě dnes jsem s dalším veteránem Petrem Hyanem vzpomínal, kdy se vlastně pořádala ta první. Jenže Interkamera je obrok, a předloni vznikla první "digitální", péčí společnosti Atemi. Letošní "digi" je velkolepý podnik, který svědčí o rozvoji digitální fotografie u nás - však to taky vidím na nárůstu čtenosti mého druhého deníku Digineff. Na této Interkameře mám dvě přednášky denně - na téma Anatomie elektronického filmu. O této problematice je u nás asi nejlépe informovaný ing. Milič Jiráček. Hodně jsem na něho myslel, když jsem si připravoval prezentaci, v níž se snažím postihnout některé technické finesy přenosu elektrického náboje uvnitř struktury CCD... Při práci jsem si říkal: "Téda.. kdyby tě viděl Milič Jiráček!"
Ve středu, když Interkamera začala, byl Milič Jiráček snad první člověk, kterého jsem potkal. Říkal jsem si: "Téda, jestli tě bude poslouchat Milič Jiráček..." Naštěstí se ukázalo, že má jiné zájmy a v auditoriu nebyl.
Až dneska dopoledne. Přijdu na plac a pan Jiráček seděl v druhé řadě. Říkal jsem si:
"Téda... to bude vostuda, až se Milič Jiráček začne nahlas smát!"
Jenže těsně před tím, než jsem začal, Milič Jiráček šel po svých.
No vida, tohle dobře dopadlo, Milič Jiráček se nesmál.
Blbý je, že jsem někde zašantročil diář. V pátek se půjdu poptávat po kamarádech,
jestli někdo můj diář někde neviděl. A budu vyhlížet Miliče Jiráčka.
Téda... aby bylo jasno i těm, kdo čtou méně pozorně: rád bych vyjádřil obdiv, úctu a díky pánovi, kterého pokládám za svého učitele a guru. Kdy jindy, než u příležitosti digi-svátku, jímž je Interkamera Digi?
Investice do továrny na výrobu takových navijáků není nejhorší a nedivil bych se, kdyby se ukázalo, že hlavním investorem je poslanec Kořistka. Podařilo se dosáhnout hlavního záměru: ve společnosti se vydělila skupina veřejně nenáviditelných zlosynů, totiž množina majitelů psů. Kdo jiný má být objektem obecné nelibosti? Komunisté? To jsou hlavní obhajitelé našich národních zájmů. Velkozloději a salónní podvodníci? Podnikatelé jsou pod ochranou. Nepřizpůsobivé obyvatelstvo? Jsou obětí předsudků a xenofobie veřejnosti. Feťáci? To je revoltující mládež. Kuřáci? Každý kouří, v čele s premiérministrem. Takže nakonec zbyli majitelé psů. Brzy nás budou přitloukat na vrata jako se to kdysi dělalo s netopýry. Já budou přitlučený na sousedovic vratech a soused na našich.
Dlouhé vodítko je jakýs takýs pokus o řešení. Samosebou, že naviják si pořídím já nebo pořídí si ho slušný pan Josef Novák, kdežto polohladoví zdivočelí kříženci budou dál prchat z kotců všelijakých existencí a budou strhávat v lese zvěř a občas i někoho pokoušou... Ale tak to prostě chodí. Veřejnost chce mít občany určené k ukamenování a momentálně to jsou majitelé psů.
Berme to z té lepší, legrační stránky. To jsem si říkal dnes, když jsem viděl kousek
odsud paní s pejskem na dlouhatánském navijákovém vodítku. Pes šel očuchat kandelábr,
nastoupil zprava, vracel se zleva, pak ho něco napadlo, přeskočil vodítko a když paní
volala "Alfréde, ale tohle nesmíš dělat, kolikrát jsem ti to říkala," otočil se, a aby své
paní udělal radost, už vodítko zpátky nepřeskočil, nýbrž ho podlezl. Na tom by nebylo zase
nic tak mimořádného, kdyby se to neodehrávalo za hranicí trubkového zábradlí, kam paní,
poněkud letitější, už nemohla.
Ze psa se stal dokonalý zámotek.