České jaro (z Chodska):
Ta Kozinuc Bětulinka,
ta huž dávno hezky spinká,
holúbkové šli už spát,
jen ty nechceš hajinkát.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Pátek 12. dubna 2002
Intranet je tak rychlý! Na včerejší Drnovu žádost o proplacení služební cesty tramvají na Severní Město mu přišlo mailem avízo, že hned jak přijde doporučená pošta s projetými lístky, bude si moci svých 24 korun vyzvednout v pokladně. Samozřejmě v pokladně příslušné k proplácení služebních cest na Severní Město, která je - pochopitelně - na Severním Městě.

Podnětem k optimismu budiž dílo, které vyšlo v těchto dnech v nakladatelství Gallery - je to dílo přímo inspirované ministerstvem kultury (Pavel Dostál napsal předmluvu). Jmenuje se SKRZNASKRZ s podtitulem Češi a Francie v průběhu staletí, zatím je venku francouzská verze, česká se chystá. Jde o jakéhosi tištěného průvodce po česko-francouzských vztazích, vydaného k příležitosti "České sezóny ve Francii". Přes tři sta stran hutného textu a skvěle vytištěného obrazového materiálu na kvalitní křídě; jedenáct kapitol probírajících česko-francouzské kulturní styky od jejich počátků po současnost. Ani stopy po připitomělé státní samochvále, jaká zpravidla čiší z ministeriálních publikací.

Proč se zmiňuji o této knize v oddíle zpravidla věnovaném událostem politickým? Neboť tato kniha je mimo jiné i akt politický. Česká sezóna je unikátní kulturní akce, a přál bych si, aby o ní mohl Neviditelný pes více referovat. Z toho, co o ní bylo až dosud publikováno se dá soudit, že ji mají v rukou rozumní lidé - a kniha s bizarním názvem SKRZNASKRZ ten dojem potvrzuje. Osobně jsem moc rád, že vedle Catheriny Servant, Jiřího Šetlíka a Tomáše Vrby je citován jako jeden ze čtveřice hlavních autorů i Viktor Šlajchrt, dlouholetý autor Liter Neviditelného psa. Těším se na příznivé zprávy o České sezóně ve Francii.

Za starých dob, když pánové usedli ke stolu, odložili kordy, rapíry, meče. Nevím, jak to provozovali, možná že ty meče prověřovali a poměřovali.

Dnes odloží mobily. Oko pohlédne na displej, kolik čárek se objeví. Je tu signál? Je tu signál v plné síle, neboli plnej knedlik, jak říká můj přítel Martin Zhouf?
Mám plnej knedlik. A co můj protějšek, taky má plnej knedlik? Protějšek se tváří sebevědomě. Má taky plnej knedlik. Dobrá, jedna drobná třecí plocha je namazána olejem porozumění a vyrovnání.

Zcela opačná situace nastává, když pohlédnu na displej a zjistím, že ten můj prachpitomej krám hledá spojení. Pátrá, natahuje neviditelné ručičky k nejbližší bétéesce, ale parně, je to jako v záběru tragického filmu, polopadouch či jiná zbytná osoba visí nad propastí, stromeček povoluje, ruka hrdinovi je pár centimetrů od ruky polopadouchovy (či jiné zbytné osoby), stromeček povolí a hudba hraje smutně a můj prachpitomej mobil spojení nenavázal.

"Copak," ptá se protivně sebevědomý protějšek, "nějaké problémy?"
"V téhle blbý hospodě není signál," odpovím.
"To je zajímavý, já mám tři čárky!" na to protějšek. Hluboké pokoření. "Copak to máte za mobil?" Nebo: "U koho jste připojený?"

A když řeknete, že máte dejme tomu Bublofon, protějšek řekne s nádechem útrpnosti v hlase:
"No jo, Bublofon, oni mají problémy..."
Zajímavá varianta nastává, když vy máte plnej knedlik, mobil zazvoní, vy odpovíte, volajícího zcela perfektně slyšíte, ale on neslyší vás,. Ale to je jiná varianta pocitů a vztahů - a o nich zas jindy.

"Pozor na Barta!" volala. "Nesu mu tlačenku, tak aby nedošlo k nějakému alotriu!"
Míša ji vpustila dovnitř.
"Sama jsem zvědava, jak tu tlačenku doneseme domů."
Vsadila na Bartovo dobré vychování - a vsadila správně.
Nesla tlačenku v levé ruce, a Bart, jak je navyklý já jsme ho tak vycepoval) kráčel zcela předpisově po levé straně, čumák přitisknutý k tlačence, i nějaké to blízo přidal. To bylo vše, co si dovolil - Míša v pořádku donesla tlačenku až do kuchyně, pravda, s přísnou Bartovou eskortou. Tam ukrojila kus, dala mu ho a zbytek zavřela do lednice.

"Já žasnu," připustila kamarádka Marie.
A vyprávěla, jak její muž přinesl onehdy domů vepřovou kejtu a stačila vteřinečka nepozornosti a jejich ovčák Andy se kejty zmocnil a prchal s ní ven. Vyběhli za ním a honili ho po zahradě a nakonec ho - bůhvíjak - dopadli. Nastala druhá fáze: přetahování o kejtu! Kdo vyhrál a kdo prohrál? Těžko říci, soudě podle jejího vyprávění. Nejslabším článkem řetězu se ukázala býti kejta. Povolila a Andy si přece je ukořistil pořádný raťafanec.

Toto není výjev, který by patřil do příručky "vychovávám svého psa".
O to víc patří do psí rubriky Neviditelného psa. Neboť pejskové vycepovaní se mají fotit před otevřenou skříní, kdežto pejskové zlobiví jsou zábavní a proto si je doma chováme, aby byli zábavní a mohli jsme o jejich výtržnostech vyprávět. Kamarádkám, nebo v internetových novinách.