České jaro (z Hané):
Holuběnko sivá, holoubek tě volá,
abys vyletěla do širého pola.
Do širého pola na orané rolí,
abys vysbírala to drobné kamení.
Drobné vysbírala, velkého nechala,
dobře holuběnka, dobře udělala!
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Pátek 5. dubna 2002
Kolegyně Jobová nakonec dohodu o svém dobrovolném odchodu nepodepsala. Vyhodit ji nemohou - má totiž změněnou pracovní schopnost! Nakonec našel Tluč Huba řešení: Jobová se věnuje doma svým dětem a svému manželovi a podnik jí zatím platí průměrný plat - pro "překážku v práci". Jiné místo jí nenabídli. Tou překážkou totiž je, že se člověk určený k odstřelu nesmí více v práci ukázat.

Mýlíte se ale, když si budete myslet, že snad zasáhla proti lidem žádajícím smrt pro představitele státu, s nímž udržujeme diplomatické styky. Policajti sebrali člověka, který nesl transparent IZRAEL CHCE MÍR, a obvinila ho z "přestupku proti zákonu o shromažďovacím právu". Toto se děje v době, kdy v Evropě opět hoří synagogy.

Přelétněme očima titulky na prvních stranách deníků. Právo píše Betlémský chrám obklíčen Izraelci, kdežto Lidové noviny píší Palestinci se ukryli v betlémské bazilice. No a MFD se usídlila někde uprostřed titulkem Chrám, kde se narodil Ježíš, byl obklíčen. Ano, nikdo nezůstává lhostejný a různé politické skupiny vyjadřují, který koncept je jim bližší. Ta krvavá hůl má dva konce, někdo se chápe jednoho, druhý druhého a jiný se tlačí uprostřed, aby nějakou neschytal ani z jedné strany, ani z druhé strany. To je normální a běžné. Bylo by však dobré, kdyby ministr Stanislav Gross zaúkoloval naši policii, aby nestrpěla veřejné výzvy k vraždě. Veřejné výzvy k usmrcení státníka nejsou u nás zatím běžné a nebylo by dobré, kdybychom zde byli svědky vzniku "nové tradice".

Poznámka poněkud uštěpačná
Ve stavu legislativní nouze budou 9. dubna poslanci projednávat novelu volebního zákona. Když zákon schvalovali bez nouze, avšak bez rozmyslu, zapomněli, že je země kulatá a oplývá časovými pásmy, takže by bylo nutno po uzavření tuzemských volebních místností počkat devět hodin, až voliči v Los Angeles dokončí volby do Jihomoravského kraje. Navrhuje se, aby voliči v L.A. volili o den dřív. Snad se podaří přehmat napravit - ve stavu legislativní nouze. Před tím jednali a volili ve stavu nouze úsudku.

Na okraj kultury, tentokrát politické
Co byste si asi pomysleli o autorovi těchto řádků, kdyby napsal: "ministr kultury České republiky, jakýsi Pavel Dostál, ..." Asi něco nelichotivého. No a vida, Pavel Dostál, toho času ještě ministr kultury a po volbách se uvidí, se neostýchá napsat: ve čtvrtečním Právu:
"Úřednice Městské části Praha 1, jakási paní Jana Talmanová..." A následuje popis případu, kdy zmíněná Jana Talmanová učinila dle soudu pana Dostála chybné rozhodnutí. Rád bych touto cestou požádal pana ministra, aby v sobě překousl nabobské přesvědčení, že v jeho ministeriálních očích jsou lidé od náměstka dolů "jacísi" lidé. Ať paní Talmanová spáchala cokoli, není to jakási paní Talmanová. Je to prostě úřednice paní Jana Talmanová a nikdo a nic nedává právo Pavlovi Dostálovi, aby si na ni takto osobně povyskakoval. Soudě podle obsahu článku Pavla Dostála poškodila paní Talmanová naše státní zájmy. Je to možné, pak ale by měly být nápravné kroky podniknuty civilizovanou cestou úřední, a nikoli necivilizovanou mluvou žurnalistickou. Každopádně by paní Talmanová nebyla jediným úředníkem, který poškodil naše státní zájmy. Namátkou vyberu jako příklad pana Miloše Zemana, který dokázal v rekordně krátké době ublížit pověsti naší země na mezinárodním fóru způsobem od roku 1989 nevídaným. Ale ani on není jakýsi Miloš Zeman. Je to pan Miloš Zeman a zaslouží si stejně korektní přístup, jako paní Jana Talmanová.

Po třech stech metrech rázné a dynamické chůze jsem si uvědomil, že ráznosti a dynamiky jaksi ubývá a že mi pod sako rázně a dynamicky rozepnuté leze chlad. Zprvu jsem si toho ani moc nevšiml, až po dalších dvou stech metrech mi byla zima taková, že jsem si dynamické sako nedynamicky zapnul na všechny tři knoflíky. Do metra jsem dorazil takřka s ohrnutým límcem.

Cestou jsem míjel další rázné a dynamické muže. Někteří bylo dokonce v tričku! Žádný z nich se netelil, naopak, vypadali velmi uvolněně a přirozeně.

V metru bylo teplíčko, jen ta cesta od metra k tramvaji byla zase krušná. Musel jsem vystoupit na třetí stanici. A tam nastalo to pokušení:
Kráčel jsem vilovou čtvrtí, podél zahrady obehnané pěkným litinovým plotem na cihlové podezdívce. Znáte ty ploty: Vypadají jako hradba z kopí. A na jednom z těch kopí visel kabát.

Byl to řádně prohnusený somrácký kabát, kapající špínou. Možná, že ten vágus co ho zde nechal napíchnutý na bodec už nesnesl jeho pach. A mě v tom okamžiku pokušení, trval setinu vteřiny ten okamžik, napadlo: třeba je hnusný, ale bylo by mi v něm určitě teplo!

Pochopitelně jsem odolal pokušení. Přesto mi ta chvilka leží v hlavě. Vím dobře, že jsou v životě chvíle, kdy bych vůbec neuvažoval o tom, co je to za kabát a zda je čistý nebo není čistý. A na světě jsou jistě statisíce lidí, kteří by po takovém kabátu v onu setinu vteřiny sáhli, kdyby ten kabát visel jim na dosah, a ne na litinovém plotě na Vinohradech.

V pátek má být ještě chladněji! Na Vinohrady nepojedu, kabát tam už nebude - raději si vezmu svůj.

Róňa tohle dělá taky a - nejen to.
Umí otevírat dveře skákáním na kliku - podobně jako Bart. Umí to směrem od sebe i k sobě, taktéž Bart. Jenže tím podobnost končí. Róňa miluje boxerku Betynu. Ta si neumí otevřít vrátka zahrady, kterou má svěřenou k hlídání - a chytrý a obratný Róňa si umí otevřít svoje dveře, utíká za Betynou, otevře jí vrátka a pak spolu utíkají tam, kam jim radost ukazuje.

No a domácí lidé, když zjistí, že Róňa zdrhnul, už telefonují k domácím lidem Betyny:
"Rychle, zamkněte si, Róňa běží pro Betynu"!
A záleží na tom, co je rychlejší: zda vzruch elektrických pulzů telefonního drátu, nebo vzruch roztouženého srdce.