|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
České jaro (z Čech):
Dej nám dobré léto
na pšenice, na žito,
na všecko obilí,
co nám pámbu nadělí.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf
vybral Šaman.)
Z deníčku Moby Dicka:
Pátek 22. března 2002
Podle Ambrožovy Kočky Kokot svým výrokem o nadhodnoceném prodeji Českých
Textáren chce jejich nákupní cenu srazit. A z rozdílu, za který chtějí
akcionáři firmu prodat a za kolik to nakonec prodají, získá Kokot od kupce
obvyklou 10% provizi. Teď je jasnější, proč zakázal o tomto tématu s
novináři mluvit absolutně všem managorům krom sebe.
Je to tedy sakramentská náhoda, že den po jmenování Wagnerové sněmovna
konstatuje nespokojenost s prací Havla! Jde totiž o to, že prezidentská kancelář zašívala
tři roky žádost o milost někdejšího komunistického ozbrojence Oldřicha Kvapila, který je
podezřelý z toho, že v roce 1951 zastřelil v prostoru Folmava Dieberg rakouského občana
Štefana Kollmanna. Úplnou náhodou přišla tato věc na přetřes v interpelacích na ministra
spravedlnosti Bureše, načež bylo konstatováno, že práce prezidentské kanceláře je
přinejmenším v tomto případě špatná. A že takových případů zašívá víc.
Asi taková náhoda, jako kdybyste na Václavském náměstí třikrát po sobě potkali fialovou
krávu Milku.
Tyhle hrátky ve stylu "prezident republiky versus zbytek českého světa" se už staly
součástí folklóru a není třeba se nad nimi mimořádně pozastavovat. I když rychlost, s jakou
sněmovna nastavila prezidentovi nohu po chvíli ponížení je poněkud udivující.
Ale nejen ta je udivující.
Prezidentův věrný Špaček liknavost vysvětloval složitostí případu půl století starého.
Budiž, můžeme akceptovat, i když Mallothův taktéž půl století starý případ je v živé
paměti. Ale věrnému Špačkovi uteklo pár podivných slůvek. Když vysvětloval tříleté
prodlení, řekl též, že Kvapil měl "vlivné přímluvce". Bere prezidentská kancelář v
úvahu vliv přímluvců? Na koho mají vliv přímluvci? Na prezidenta? Na kancelář? Jaký vliv? A
hlavně - kdo jsou ti přímluvci, kteří tlačili na to, aby byl případ co nejdéle pozdržen?
Dnes jsem jel do Teplic znovu s Honzou Březinou ze serveru Grafika. Vyprávěl jsem mu to a když jsme sjeli z dálnice a mířili k absolutnímu grilu, vyhlížel jsme, kdepak je ta šedesátka. A žádná tam nebyla! Kousek dál byla osmdesátka, šedesátka žádná. Radoval jsem se, jak jsem policajty nachytal na švestkách, a až pojedeme odpoledne zpátky, jak to všechno pěkně zdokumentuju tikitálem a napíšu o tom článek do Neviditelného psa.
Odpoledne jsme se vraceli. Honza jel pomalu, abych nepřehlédl značku, ani kdyby byla zašitá někde v křoví. Uviděl jsem osmdesátku, tu značku, kterou jsem zahlédl z opačné strany už ráno. Vyfotil jsem ji. Jedeme dál. Už jsem viděl ústí dálnice, to byl ten okamžik, kdy jsem zahlédl před pár dny policajty (dnes tam nebyli) a kdy jsem měl na jazyku varovné zvolání. Zahni do Lovosic... Následovala křižovatka. A před tou zatracenou křižovatkou je šedesátka! Ona tedy byla až za tím místem, odkud už policajti byli vidět!
No jo... Tak tedy jsem policajty nenachytal. Můžu jen tiše brblat, že - když je nebezpečná křižovatka padesát metrů od ústí dálnice, měla by být označena výrazněji, než značkou 80 / 60. Ale to je jen brblání a ne žádný vítězný skřek opího muže triumfujícího nad zákeřným nepřítelem.
Ve čtvrtek jsem podnikl s kolegy ze serveru
Grafika výpravu do Teplic, kde jsme vedli seminář o digitální fotografii. Vyjížděl jsem
brzy ráno. Vstal jsem v šest. Mizerný den, lilo jako když publikum brečí v koncovce filmu
E.T. Jakmile jsem začal šramotit, Bart se taky probudil a spustil svůj rituál vítání
nového dne. Jenže, co s ním? Neměl jsem čas na to, abych s ním šel na ranní
procházku, večer jsem se dohodl s Davidem, že s Bartem půjde on.
Nedalo se dělat nic jiného, než psa vystrčit ven. Do deště. Do počasí, do kterého by
psa nevyhnal.
Ano, takový jsem já.
Teprve potom jsem šel do koupelny, abych se osprchoval a oholil. Následovalo oblékání a
teprve pak byl Bart vpuštěn.
Následovalo něco horšího.
Pes vpuštěn, jakž takž utřen vyhrazeným psím ručníkem (s dírou uprostřed), načež jsem
vzal paraple... Bart se zaradoval. Další zklamání! Mým cílem nebyla procházka, nýbrž
kastlík na noviny. V lijavci, pod parapletem, klusal jsem k brance, na níž visí schránka.
Byla prázdná. Vždyť v počasí, do něhož by psa nevyhnal, se noviny neroznášejí, aspoň u nás
ne, aspoň 21. března tomu tak bylo...
Aspoň nebyl ve stavu zklamání Bart sám. On bez procházky, já bez novin.