Tož tak. Jistě existují i jiné kryty, moc krytů a moc masek. Některé jsou k něčemu, jiné nikoli a ty co nejsou, ty chtěl ministr vnitra odepsat.
Jenže doba ta je pryč, kdy se mu všechno dařilo. Několik neuvážených slůvek přilákalo nežádoucí pozornost na jeho ženu i na podivuhodnou transakci s nákupen superdrahých automobilů Audi, nechce se mi věřit, že je to skutečně sportovní esková řada? Co na tom, že se v Boleslavi vyrábí auto s parametry vládního vozu. Kdo by se nechtěl raději svézt v esku audi, než ve škodovce, že. On za to asi nemůže jen ministr vnitra. Jenže když už vešel do stínu, nechť tam nějakou dobu pobude, tak zní logika.
Že to není před volbami nejšťastnější nápad potápět nejpopulárnějšího politika strany?
Na šťastné nápady nemají naši politici štěstí.
Nejšťastnější příklad takového neštěstí je propad preferencí Koalice z neuvěřitelných třiceti procent na neuvěřitelná tři procenta... A taky na začátku bylo několik nápadů, drobných podlostí, osobních záští a zlomyslností ...

Byla to úžasná podívaná. Vrtulník pendloval jako veliké červené kyvadlo. Dynamiku letu parašutisty nechápu. Že se dostal občas výš než letěl vrtulník, to dovedu pochopit, pokud to bylo typ padáku ve stylu křídla (ovšem na tu dálku jsem to nedokázal rozeznat, zdálo se mi, že je to normální kupole). Ale že muž letěl před vrtulníkem, to skutečně nechápu.

Volal jsem známým, o kterých se dalo soudit, že by mohli o záhadném vrtulníku něco vědět. Ukázalo se, že v pondělí létal nad Prahou ještě jeden vrtulník - osazoval konstrukci pro skleněnou krychli na Sovovy mlýny, na nevzhlednou budovu po desetiletí hyzdící ostrov Kampu. Americká mecenáška Heda Mládková donutila tupohlavou českou byrokracii k opravě objektu, v objektu vznikla galerie, v níž bude umístěna sbírka obrazů. Dokud objekt vypadal jako skladiště uhnilých vepřových hlav, nikdo nenamítal. Drzost Mládkové, která se rozhodla rodné zemi věnovat svoji sbírku obrazů, vyvolala hněv.

Třeba ten vrtulník s mužem na padáku zrežíroval coby protestní happening sám Mistr Knížák, jemuž leží Mládková v žaludku víc, než kdyby spolknul tu kostku ze střechy.

Zpět k Bartovi. Ledničku máme v kuchyni a vedle ní stojí taková drátěná věc na kolečkách, s šuplíky. Do nich dáváme igelitové tašky, prodlužovačky a staré noviny. Bart se naučil frňákem odsunout tuhle policovou věcičku na stranu a pak - opět frňákem - nabere hranu dveří tak, že se otevřou.

Už se mu to povedlo několikrát a je jasné, že tedy nešlo o náhodu. Zatím ho vždycky Míša přistihla. Otevřel ledničku a sedl si před ni a okouzleně hleděl dovnitř, jako kdyby seděl v lóži v Národním divadle a sledoval představení Dalibora.

Známe to.
Láska vždycky začíná okouzleným hleděním - a pokud to někdo nezatrhne, dochází ke konzumaci.
Takže zatím děláme všechno proto, aby Bartova chytrost narazila na nějaké protiopatření. Zatím nevím jaké, protože všechny ledničky, jak jsem řekl, jsou stejně pitomé.
Mohli bychom ledničku nahradit sedmým schodem, nicméně si nemyslím, že by to bylo ideální řešení.