České jaro (z Berounska):
Ach synku, synku, doma-li jsi,
tatíček se ptá, oral-li jsi?
Oral jsem oral, ale málo,
kolečko se mi polámalo.
Oral jsem, oral cestu bílou,
kudy jsem chodil za svou milou.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Středa 13. března 2002
Podvedoucí Trn zavedl novou Knihu příchodů specielně pro svůj podúsek - tedy pro Drna a Juniora. Aby se mu prý kontroly nepletly. V sedm ráno nakreslil za svůj a Juniorův podpis tlustou čáru. "Nemůžete si přece dělat z práce holubník," pravil Drnovi, který dorazil v 7:00:05. S ohledem na to, že Drn přijíždí do práce stejnou tramvají jako vedoucí Duto Hlav a Viki, je zvláštní kniha docházek asi opravdu zapotřebí.

Zapomněl na jedenácté přikázání, které zní nepožádáš automobilu sponzora svého. Nebo aspoň se tvrdí, že jeho manželka jezdí (jezdila, projela se) v automobilu značky audi, zapůjčeném od dodavatele vozů pro vládu, přičemž zmíněné vozy jsou audi. A je to.
Ono je jedno, v čem paní Grossová jezdila nebo jezdí nebo bude jezdit. Teď už je v dostřiku každé pivní pípy jasné, že Gross je nemlich takovej jako všichni ostatní. Třeba mu to dokonce paradoxně pomůže - bylo přece nepřirozené, že si zachoval nevinnou dětskou tvářičku i v okamžiku, kdy se nechal fotit v přestrojení za mafiána na obálku barevného magazínu. Zajímavé ale je, že si zatím nikdo nedal práci, aby zjistil, jestli a) opravdu to byl Gross, kdo rozhodl, že si vláda bude vozit zadky v audi, b) zda pí Grossová v audi dlouhodobě jezdí, jezdila nebo se svezla. Ono totiž, kdyby dodávka vozového parku závisela na jediném ministrovi, byl by to důvod k většímu škandálu, než to, že pí ministrová v něčem jela nebo se vozila. Jenže proč by se někdo trápil ověřováním? Lejno vrženo, opsalo balistickou křivku, dopadlo, takže účelu bylo splněno.
Zeptáte se tedy, proč já, když jsem tak chytrej, to nejdu ověřit sám.
Odpovím: protože mě zajímají jiné kauzy.

Když nebylo možno zjistit, co Miloš Zeman skutečně prováděl v Bambergu, jaké kšefty dělal Jan Kavan v Moskvě a jak je to s údajným kontem ODS ve Švýcarsku a s prodejem části Telecomu a jak to bylo s vojenskými zakázkami z dob, kdy ekonomickým náměstkem na obraně byl Miroslav Kalousek, tak není moc vzrušující, v čem si vozila něžný zadeček frau Gross.
Opatrnější ale Baby Gross měl být... Vyprávět, že jeho žena vydělává mnohem víc než on je riskantní v téhle zemi... velmi riskantní...

Dovolil bych si tvrdit, že většina populace jej nezná, při vyhledání pomocí www.google.com lze narazit pouze na dva výskyty. Podařilo se mi však zjistit, že toto slovo je celkem běžně používáno na Kutnohorsku a na Táborsku (kde se občas používá v jistých morfologických obměnách).

Samosebou, že jeden výskyt je moje použití nažmachu.
Trochu mě ten mail zarazil. Připadalo mi, že každý musí znát slovo nažmach, asi jako každý zná slovo, dejme tomu, noha nebo buchta nebo blahovičník. Mockrát jsem byl nažmach. Má paměť sahá hluboko do doby dětství, kdy jsem byl se sousedovic kluky někde venku v lese zvaném Sázava u vesnice Slapy, strhl se liják a my pádili domů. Byli jsme nažmach, když jsme potkali babí Pokornou: stařenka, sama taky nažmach, nám nesla jutové pytle, z těch se dělávaly za starobylých dob jež jsem cípem dětství zažil improvizované pláštěnky. Podotýkám, že i ty pytle byly nažmach už ve chvíli, kdy nám je babí předávala.

Takovej to byl slejvák, tenkrát.
Uvažoval jsem o slovu nažmach, načež přišla moje žena Míša. Ptal jsem se jí, zda si myslí, že je to slovo obecně známé.
"Samozřejmě, že je obecně známé," přisvědčila.
"A vzpomeneš si, kdy jsi ho slyšela poprvé?"
"Určitě," odpověděla. "Znám ho od tvého otce."

Uf! Že by můj tatíček měl něco společného z Kutnohorskem nebo Táborskem? Toto tajemství neznám.

Bart vyběhne nahoru bez námahy, dokonce na něm ani nepoznám, jestli je zadýchaný nebo není. Jazyk vyplazuje a funí bez ohledu na vykonanou tělesnou námahu.
Členitého terénu využívají motorkáři a taky majitelé terénních aut. Sám jsem si tu jednou s kamarádem užil takovou jízdu, kdy jsem najel na hranu svahu (jeli jsme shora dolů), načež kamarád mě vybízel, abych jel dál.
Pomaličku jsem pouštěl spojku a říkal jsem si: to auto není tvoje... to auto není tvoje...
Nic se nestalo, projeli jsme to bez problému.
V poslední době, jak se zdá, se aktivity terénních motoristů znásobily. Na Vidoulích se bude stavět, takže divočina vezme za své, budou tu ulice a kolem na obou stranách vyrostou skvosty podnikatelského baroka. Tentokrát jsem se bral s Bartem nahoru, do svahu - a šel jsem ve stopě nějakého auta, musel to být superbourák, soudě podle rozchodu a taky podle hloubky stop po vzorku. Stopa vedla vzhůru... a svah byl stále strmější a strmější. Změnil jsem se ve čtyřnožce a nahoře dokonce ve šplhavce. Bart už byl v cíli a posměšně na mě hleděl.
Tobě se to kecá, vrčel jsem obvyklou výčitku. Máš náhon na všechny čtyři.
Využíval jsem toho, že není zkušený ve slovních půtkách. Mohl mi sarkasticky odpovědět:
Když lezeš po čtyřech, máš i ty náhon na všechny čtyři... pane!