|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
České jaro (z Klatovska):
Žádnej neví, co já zkusím, zkusím,
žádnej neví, co já zkusím:
praženou polívku na suchým rendlíku
celej tejden jísti musím.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf
vybral Šaman.)
Z deníčku Moby Dicka:
Středa 6. března 2002
Podvedoucí Trn si do svého kanclu pozval kolegu Drna, ale nechal otevřené dveře,
abychom mohli ocenit jeho styl vedení diskuse: "Odpovědnost za chod firmy musí být
vzájemná. Je třeba posilovat lidskou stránku našeho vztahu, vzájemný ohled, pochopení a
důvěru." Drn se zeptal: "Tak kdy mi přidáš?" Trn začal křičet: "Musíme činit kompromisy,
hledat shodu, umět naslouchat, vést otevřený dialog založený na vzájemném respektu.
Vypadni!"
Proč ten povyk? Protože obecenstvo povyk čeká a politici nemohou zklamat tři měsíce před
volbami. Protože politici tu zprávu nečetli. Protože pozice "nám se ubližuje" vyhovuje
mentalitě lidí nesebevědomých, konfrontaci se vyhýbajících. Třebas i konfrontaci s pravdou.
V této souvislosti doporučuji laskavé pozornosti čtenářů seriál - právní rozbor
Benešových dekretů a všeho s nimi souvisejícího. Samozřejmě že nejsou nedotknutelné.
Samozřejmě že bychom se jejich stínu mohli snadno zbavit. Jenže to by vyžadovalo sebevědomí.
Spíše se nosí kňučení a ublíženost. A taky hulvátství. O čemž se jistě přesvědčím, až se
podívám do komentářů k tomuto článku.
"Byla jsem v šoku," zlomeně sípe do kamery žena postižená pohledem na zeleného mužíka.
"Provinilci hrozí až patnáct let tuhého žaláře," pokyvuje právník.
"Hluboce svého činu lituji," svěřuje se provinilec, už v civilu, střízlivý, osušený a
slibuje pokání.
Vzápětí tu novinu převzaly celostátní deníky.
Dnes to šlo o další krok dál. Vodník prošel, takže se v týví přitvrdilo, tuším že na
Nově (koukám na všechny tři). Jako trhák měli reportáž o tom, že jeden pán zapomněl
zamknout dveře od bytu a večer mu vlezl do forcimry zloděj a vytroubil z kabátu jeho paní
šrajtofli a v kuchyni seknul mobila.
Ono by se mohlo stát, že si z toho dělám šoufky, ale nedělám. Noviny musí vyjít, i kdyby se nestalo nic závažnějšího, než že padla mlha. Taktéž se musí vysílat v předepsaném čase televizní noviny na všech třech hlavních televizních stanicích. Je to krušný úděl, když s neděje nic. Jo, když se děje něco, to dokáže novinařit každý hňup. Když se neděje nic, tak jen některý.
Dneska ráno jsem si všiml, že je nějaká čilá. Dalo se dokonce říct, že pobíhá. Pan
Suchý, její pán a velitel, ji pozoroval poněkud nevrle.
"Co to do ní vjelo? Jaro?" ptal jsem se.
"Nahoře u hotelu našla ve křoví půl krajíce chleba," odpověděl pan Suchý.
A opravdu, z huby jí čouhal krajíc.
"Nedáváte jí žrát," podotkl jsem.
"Prosím vás..." odtušil. "Ta by si doma nevzala krajíc suchýho chleba, ani kdyby
hladověla tejden!"
To samozřejmě byla pouhá domněnka, nezaložená na praktické zkušenosti.
No ano, chápal jsem ji... Ten krajíc nebyla potrava, to byla kořist, vybojovaná v proudném toku života. Olympijskou medaili si skokan Valenta taky nevzal domů, aby si za ni koupil v Tescu regál konzerv na zbytek léta. To je symbol, je to odměna za námahu a odříkání, je to osvědčení výjimečnosti...
Za nějakou chvíli jsem si všiml, že Darina už nepobíhá. A tlamu měla zjevně prázdnou.
Čumák měla od hlíny.
Svůj výdělek si dala do jediné spořitelny, které nehrozí krach, ať ji tunelují křížem
krážem - uložila ho do země.