|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
České jaro (z Hlinecka):
|
Z deníčku Moby Dicka: Pondělí 4. března 2002
|
Zde odbočka: Mnozí lidé, i rozumní, prohlašují, že Zeman měl pravdu. Nuže, Miloš Zeman není rozumbrada z hospody, ale předseda vlády České republiky. Pokud by jako takový silou své autority a argumentace a politických schopností dokázal způsobit, aby Česká republika skutečně podporovala Izrael proti teroru, pak ano, pak v pořádku, pak by si Zeman zasloužil potlesk od lidí, kteří si - jako kupříkladu já - myslí, že Arafat je islámský fašista, jak teroristické hnutí charakterizuje Francis Fukuyama. Jenže problém je právě v tom, že tak to není. Zeman nevyjádřil politiku vlády, jíž je předsedou. Tu naopak vyjádřil, jak víme, Kavan. Tudíž se Zeman nezachoval jako státník, ale jako žvanil a rozumbrada , zesměšnil sebe a potažmo i nás všechny, protože ho máme v čele a "zvolili jsme si ho". Konec odbočky.
Tak tedy Jan Kavan v Alžírsku. Setkal se tu i s ministrem zahraničí Belchademem a shodl se s ním na podpoře saúdskoarabského plánu. Ten navrhuje návrat Izraele do stavu před válkou v roce 1967 výměnou za uznání státu Izraele ze strany všech arabských států.
V dané chvíli se návrh jeví jako jediné rozumné řešení, ovšem s mnoha výhradami. Co bude dřív? Stažení (zřejmě tedy se všemi izraelskými osadami?)? Nebo uznání? A hlavně: budou s tím souhlasit islámští fašisté, kteří vysílají zfanatizované mladíky, aby rozsévali smrt na tržištích, v cukrárnách a v mateřských školkách?
Projekt budí velkou skepsi už proto, že saúdskoarabský hluboce nedemokratický režim
podporoval a financoval islámský fašismus a pravděpodobně to činí dodnes.
Ale nic lepšího na stole bohužel není.
Bodejď by nebyl napučenej, když svěrácký Tmavomodrý svět nedostal lva v kategorii
nejlepší český film a Zdeněk Svěrák to jistě věděl dopředu!
Tmavomodrý svět dostal sošku za nejlepší režii (Jan Svěrák), za kameru (Vladimír
Smutný), za střih (Alois Fišárek), za hudbu (Ondřej Soukup) a s výjimkou kategorie
hlavní ženský herecký výkon bylo nominovaný ve všech kategoriích. No jo, jak
by mohli čeští akademici nominovat cizáckou herečku Taru Fitzgeraldovou! Divácky
nejúspěšnější film roku - neuhodnete, Tmavomodrý svět. Na celé čáře vyhrál Tmavomodrý svět
v časopisu Cinema. Ovšem Kristiána, cenu kritiky - jak asi tušíte, dostal Otesánek.
Úspěch se v Čechách neodpouští. To by čeští kritici a akademici a hofráti umění dříve
spolkli oba lví ocasy přišpendlené k saku Jaroslava Duška, než aby připustili, že úspěch by
se eventuálně mohl snad i částečně setkat s uměleckou hodnotou. Oni jsou tu od toho, aby
určovali hodnoty, a ne ta pakáž, která chodí do kina nebo čte Cinemu. Jen tak se mohlo
stát, že dvanáctkrát nominovaný film nedostal hlavní cenu (čímž netvrdím, že je
Otesánek špatný film!).
Není to nic specificky filmového, tak nějak hodnotí a oceňují zřejmě všechny
odborné poroty ve Fidlovačce, zaslíbené zemi závistivých padouchů. Pánům Svěrákům otci a
synovi bych poradil jen jedno: chcete-li i úspěch od hofrátů, umřete. Pak vám
postaví na Náměstí Svěrákových na Barrandově pomník a budou v diskusních pořadech v
televizi vyprávět, jak jste posunuli český film o velký, opravdu velký kus dopředu a v
pořadu Nikdo není dokonalý budou o vás vyprávět, jaká s vámi byla legrace.
Jsou to ale mužové obezřetní, jak jsem se dnes přesvědčil. Díval jsem se oknem, ani jsem se nehnul, abych kocoura - byl to Zrzeček (černý jako bota, původně zrzavý, až pak zčernal, odtud jméno) - nevyplašil.
Kráčel od plotu v té části zahrady, která je oddělena plotem, aby tam Bart nemohl (a nehonil kocoury). Právě tam je bazén gumák, zapuštěný do země, od září přikrytý plachtou. Ta plachta přesahuje přes bazén asi tak o metr na každé straně. Na jednom místě toho přesahu se udělala v záhybu louže, a právě k ní Zrzeček směřoval, aby se napil.
Opakuji, plachta je zde od září, tedy půl roku. Zrzeček je u nás jako doma, špacíruje se
zde několikrát denně, a kolem bazénu se musel šmrdolit bezpočtukrát.
Nicméně, na plachtu vstoupil takto:
Zastavil se na trávníku, vztáhl packu a opatrně ji kladl na povrch plachty - jako by
čekal, že to bude rozpálená plotna.
Nebyla rozpálená.
Přitiskl tedy bříška tlapky k jejímu povrchu a opatrně přenášel váhu. Bylo vidět, že je
připraven okamžitě skočit nazad, kdyby se ukázalo, že někdo - buď já nebo Bart - přes noc
vykopal pod plachtou vlčí jámu.
Nebyla tam vlčí jáma. Tak tedy Zrzeček udělal krok, druhý sice méně opatrný, ale pořád
ještě opatrný, pak třetí, až se zastavil u louže.
Hra se opakovala. Vztáhl packu a pomaličku zkoumal, jestli je louže dost mokrá. Byla.
Pak teprve se napil, elegantně louži přeskočil a zmizel v křoví.