Je to rozhodnutí pozoruhodné z několika zorných úhlů.
Především je kupodivu, že rozhodnutí ve věci tak závažné vzala Marvanová, respektive vedení Unie na sebe. Čtyřkoala či co z toho zbylo je přece jen nějaký spolek vázaný smlouvou, a bylo by přinejmenším slušné porokovat s partnerem, co on si o tom myslí a ne stavět ho před hotovou věc. Kdyby si někdo odhlasoval, že ho vezmu sebou autem do Banské Bystrice, asi bych se podivil, kdyby si položil podmínku, že sebou vezme Jana Beránka z Hnutí Duha. Marvanová to sice zmírnila tím, že nabídka je určena mj. těm iniciativám, s nimiž lidovci uzavřeli Brandýskou deklaraci, ale stejně je to přinejmenším zvláštní postup.

Pěkné je i samo označení "nezávislá osobnost". Jakmile je někdo nezávislá osobnost, pozná se to podle toho, že je to osobnost nezávislá - ano, tak prosté to je. Jakmile nezávislá osobnost vezme na sebe úkol kandidáta politického uskupení, stává se závislým na tomto politickém uskupení.

No a konečně - pročpak to asi unionisté udělali? Pochvala z Hradu přišla už za několik hodin. Václav Havel znovu podpořil koncept jakési politiky bez politických stran, pro nějž se ujal název "občanská společnost": jako by společnost kde funguje parlamentní demokracie založená na politických stranách nebyla společností občanů, ale jakýchsi stranicky manipulovaných pimprlat. Otázkou ovšem zůstává, zda podpora Václava Havla je to, co přivede lidi k urnám s "dvojblokovou" kandidátkou v hrsti. Čtyřkoalice měla ještě donedávna půvab alternativy vůči oposmluvní ekonomicko-politické mašinérii. Občané jí dali důvěru ve volbách do senátu. Šéfové čtyřkoalice tuto důvěru hned poté promrhali, když odmítli vytvořit společný senátní klub. Vyměnili garáž s auty, příděl kafe a půl tuctu sekretářek za vítězství ve volbách, prebendy z privátních senátních klubů byli "vůdcům národa" bližší. Od té doby to šlo s důvěrou z kopce, jak ukazovaly preference, až se dospělo do dolíku. Že by teď důvěru voličů zvedl pan Beránek z hnutí Duha? To je otázka, kterou si musí položit lidovci - kteří v nejbližší době budou muset na nápad Hany Marvanové tak či onak reagovat.

Závěrem postřeh mediální: O problému referovaly obě hlavní televize. Česká televize vyvolala dojem, že lidovci schvalují nápad, že by měly "nezávislé osobnosti" nahradit vykopnuté jednorožce, kdežto Nova tlumočila názor zcela opačný, někdy dokonce od týchž osob (konkrétně: Jan Kasal). Dodejme, že obě televize užívají týchž manipulačních prostředků - zejména pak mozaikového sestřihu obrazů a výpovědí, ze kterých se dá sestavit jakákoli výpověď podle libovůle sestavitele. Takto čarovat se nedá do nekonečna - jednou ty kandidátky sestaveny být musí. A to je jediné, co je důležité.

Řešení číslo jedna: gumička! To je bastlířova záchrana. Chod světa by zaskřípěl, kdyby Satan ukradl všechny gumičky. Spadly by podkolenky, a snad i satelity by se zřítily z oběžných drah.
Gumička by se mi ale pletla do knoflíků. Znám gumičky, už jsem jimi ledascos bastlil. Jsou to věrné, leč všetečné přítelkyně. Někdy se pletou tam, kam nemají, a je mi jasné, že by gumička - sotva bych zapomněl zamknout klávesnici, zavolala někomu, koho ze všech nejmíň potřebuju.

Stejně hodnotný, jako gumička, je i jiný bastlířův pomocník - lepicí páska. Tu jsem nakonec zvolil i já. Přilepil jsem neposlušné víčko a drží. Bohužel, tím odpadá jedna výhoda. Mám totiž dva akumulátory, jeden se nabíjí, druhý je v aparátu a večer je vyměním a mám pořád nabito.

Už vidím, že se mi brzy přestanou kamarádi posmívat, že mám sto let starý, veliký, těžký, neforemný mobil se směšně velkými knoflíky.
Koupím si nový.
Jen co objevím nějaký model, který bude dostatečně velký, těžký, neforemný, s příjemně velkými knoflíky, které nahmatám i v kapse nebo potmě.

Dnes ráno jsme šli na obvyklou procházku. V zátočině cesty jsem spatři nějakou bázlivou babičku s pudlíkem. Taková paní nepochopí, že pudlíci jsou pod horizontem zájmu našeho Barta. Raději jsem tedy zahnul na lesní cestu do džungle za humny hotelu. Tam mi na chvilku zmizel z očí.
Pak jsem zaslechl hvízdání a volání - někomu se ztratil pes.
Spěchal jsem vpřed, a v průhledu jsem spatřil...
Bart se tam přátelil s kníračem. Podotýkám, že to byl pes, nikoli fena! Oba vrtěli ocásky a chodili kolem sebe do kolečka (to je někdy předzvěst rvačky!). Vzápětí jsem spatřil pána toho knírače. Tvářil se velmi starostlivě a chtěl svého psa odchytit. Radil jsem, aby zachoval odstup. Osvědčilo se už mnohokrát, že rvačka začala, jakmile se jeden ze psů ocitl na vodítku. A tak vše dopadlo dobře, pán na knírače zavolal, já na Barta zavolal, psi se rozloučili a přiběhli. Tak jak to má být, skoro jako v učebnici!

Barta jsem chválil. Tvářil se, jako kdyby to byla samozřejmost. Dal mi najevo, že za všechny ty rvačky které před tím podstoupil jsem zavinil já: vždyť on jenom hájil dobré jméno rodiny! A protože jsem se nekoukal, beze všeho se s cizím psem skamarádil. Když jsem pak přišel, už to nestálo za to.
No dobře. Kéž by se to příště takto opakovalo.