|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Český rok
Česká zima (z Valašska):
|
Z deníčku Moby Dicka: Čtvrtek 31. ledna 2002
|
Epizoda už patří včerejšku. Ve středu se Miloš Zeman setkal s Václavem Havlem na Hradě. Nevíme, co vtipného mu řekl, jisto je, že volby do sněmovny se budou konat 14. a 15. června. No tak vida.
Kdo musí jít z kola ven?
Nejkrásnější výrok v souvislosti se čtyřkoaliční krizí padl dnes. Už přestanou srandičky
- jako když Vladimír Jiránek kreslí Karla Kühnla, který objednává v kavárně pro čtyřkoalici
stůl, a vrchní se táže: A kolik míst, pane?
Na pořad dne přichází
myšlenková čtyřkoalice se dvěma členy. A je to. To bude tahák pro voliče. Když
se u Nováků v Horní Dolní budou dohadovat:
"Koho volit, mámo? Zeman je takovej lidovej, ale sprostej a vožralej, a zase ten
Klaus je chytrej, ale arogantní, nevíš, co to je, arogantní?"
"Nevím, táto, ale myslím, že nejlíp uděláme, dyš dáme hlas tudletý myšlenkový
čtyřkoalici!"
Detaily se dozvíme jistě během čtvrtka. Zatím víme, že čtyřkoaliční předsedy přijal na Hradě Václav Havel (ještě před Zemanem), vyzval je, aby strany splácely své dluhy a další závazky a od té chvíle se zdá býti vymalováno. Až na další. Lidovci se zřejmě mezi sebou nemohou shodnout, co jim víc prospěje: jestli je lepší zůstat pod hlavičkou firmy čtyřkoalice, nebo jít do voleb sami.
Tak takové působení na voliče jsme tu ještě neviděli.
Dobrá. Šel jsem tedy do paláce Koruna - a neopomněl jsem si prohlédnout dokončovanou stavbu paláce s věží na druhé straně náměstí, kde vzniká obdoba ulice, kterou jsem znával pod familiárním názvem Myší díra.
Palác Koruna už je dávno de-bufetizovaný, on je butikizovaný, takže místo omáčky s knedlíkem za dvě koruny tu dostanete modes robes za dvacet a více tisíc. V přízemí je zmíněné Café. Mířil jsem rovnou ke vchodu, ovšem musel bych být slepý, kdybych si nevšiml místní znamenitosti:
Z pohledu příchozího vlevo stojí skleněná skříň a uvnitř se kroutí dívka ve stříbrných bombarďácích a stříbrné podprdě. Chudák malá, napadlo mě, ono je sice teplé období, ale kroutit se tu takhle skoro na mraze... Navíc se kroutila málo, takže se dalo soudit, že se u toho ani nezadejchá, natož aby se ohřála. Pak jsem si všiml, že má dole vzadu za zadkem elektrická kamínka s fofrníkem, ten jí fofruje teplý vzduch nahoru do těch bombarďáků a na záda. Uspokojen tímto zjištěním, vstoupil jsem dovnitř.
Přirozeně že se ukázalo, že můj obchodní partner zaujal strategické místo u výkladního okna Café, takže vejral rovnou na holá záda ovívaná teplým vzduchem těch kamínek.
Tomu říkám strategicky dobře vybrané místo - až na to, že věnoval větší pozornost
sledování vlnících se (nepříliš rychle) křivek než tématu hovoru.
No a najednou lup, někde ruply pojistky, zhaslo světlo a dívka se přestala vlnit.
Napadlo mě, že je ta holka na elektriku, jenže ony jí přestaly fungovat kamínka.
Tak je strčila do baťochu, vylezla ze skříně a šla do teplejších krajin i s baťochem a uvnitř ukrytými kamínky.
A my se mohli věnovat jednání, jež jsme zdárně ukončili poté, co elektrika zase začala
fungovat.
Na podzim jsem se pokusil uvolnit popínavou rostlinu vistárii z komínu, antény a hromosvodu. Přestříhal jsem několik šlahounů, balík úponků spadl a zůstal viset v půli fasády. Hnusné? Ovšem, dokonce velmi, jenže komu to vadí v zimě, když nikdo na zahradu nechodí a nikdo to tudíž nevidí!
Jakmile začne svítit sluníčko, vidíte ten hnus ve velmi ostrém světle.
Byla to nepříjemná, hmoždivá práce, a abych si ji trochu zpříjemnil, představoval jsem si, že jsem Indiana Jones a prodírám se k pokladu. Nakonec jsem se skutečně k pokladu dostal - nalezl jsem zapomenutou ráčnu (utahovadlo/povolovadlo matic pomocí trubkových klíčů neboli oříšků), a to je poklad nad poklady!
Bart se s rozkoší prodíral džunglí, kterou jsem vytvořil. Čím více šlahounů jsem rval dolů, tím rostla jeho aktivita. Trochu jsem se bál, že spadne do bazénu - je sice zakrytý plachtou, jenže ani tak by to nebylo nic jednoduchého, vytáhnout Barta ven.
Když jsem skončil, dával mi najevo, že jeho zásluhy jsou tak veliké, že bych se měl předvést nějakou odměnou.
Házel jsem mu tedy klacek, a když ho přinesl, zápasil jsem s ním.
Myslím, že proti dnešnímu dni nemá Bart žádné námitky.