To už není čtyřkoalice, to je čtverylka! Tanec neskončil, čtyřkoaliční rada bude dále jednat o osudu ODA.
Co je ale nepochopitelné, že takto důležitou věc se lidé kteří aspirují na volební vítězství museli dočíst v novinách. Cyril Svoboda zcela vážně tvrdil - opakovaně - v médiích, že po celou dobu existence 4K nikoho nenapadlo se ODA zeptat, zdali splácí dluhy. Jestlipak existuje nějaký zápis z čtyřkoaliční rady, kde se otázka splácení dluhu projednávala? To by byla lahůdka pro první stránky novin! Jestliže nikoho nenapadlo o dluhu uvažovat, jak pak máme věřit, že tito lidé dokáží uhlídat státní finance, uhlídat banky před krachem, uhlídat...
Stát je přece jen jeden velký hlídač.
A pokud si někdo nedokáže bez pomoci bez pomoci tisku zamést před vlastním prahem, tedy - uhlídat vlastní záležitosti, jak má dělat úspěšného hlídače?

"A maminko, když jsem byla tak malá, že si na nic nepamatuju, dostala jsem něco k Vánocům?"
Maminka ji ujistila, že ano a holčička chtěla vědět, co dostala, a maminka pátrala v paměti a vyjmenovala chrastítko a žábu (pravděpodobně kousací) - ne, mobilní telefon v nabídce tehdy ještě nebyl.
Holčička byla viditelně spokojená. Moc jsem jí to přál.
Napadlo mě, jestli já jsem dostal něco k vánocům, když mi bylo tak málo, že si to nepamatuju. Vzpomněl jsem si, že to vím: bylo mi půl roku a skutečně si na to nepamatuju (mám kamaráda, který tvrdí, že si pamatuje na svůj vlastní porod, tak to není můj případ). Vím to proto, že mi to rodiče vyprávěli. Obávali se, že šestiměsíční podvyživený synek by mohl skonat pod vlivem mocné emoce, kdyby spatřil rozsvícený vánoční strom. Takže přichystali větev, na ni připevnili jedinou svíčku a jedinou ozdobu a tu mi ukázali. Dle jejich vyprávění jsem na větev zamhoural okem, vrazil jsem si palec do pusy a okamžitě usnul.

Zato si přesně pamatuju, že když mi byly tři roky, dostal jsem pod stromeček dřevěného Indiána a rozkládací dřevěný stan - muselo to být maličké, těžko dnes odhadovat. A taky si pamatuju, že jsem si tenkrát říkal: ty loňské vánoce byly o moc lepší! Jenže jsem zapomněl, co jsem dostal. Tohle se už nikdy nedovím.

Šli jsme po okraji horní placky. Bart šel snad pět metrů za mnou. Pochvaloval jsem si, jak je to tu pěkné - vidím široko daleko, kdyby jel někdo na koni nebo kdyby se objevil jedlý pes, včas bych nebezpečí zmerčil.
Ohlédl jsem se - a Bart byl v čudu.
Nebudu to dělat napínavé, stejně by to nebylo nic platné, protože podstatné prozrazuje název dnešního vyprávění.
Dole, na úpatí toho gigantického schodu, je do skály vydlabaná jeskyně. V ní bydlí bezdomovci. No a v jeskyni s nimi bydlí fena, toho času hárající.
Nevím, jak se k ní Bart dostal. Snad skutečně skočil jako Šemík. Rozhodně se tam dostal a strašlivě obtěžoval a fena, jak byla rozjetá, nebyla proti a bezdomovci se už děsili, jak budou mít v jeskyni plno štěňat, což by byli kříženci rottweilera s vlčandou mixnutou skotskou kolií (jak to tak odhaduju).
Hodil jsem jim z výšky vodítko, aby Barta lapli a uvázali ke stromu. Já nejsem ani Šemík, ani nenosím na procházky padák. Musel jsem najít místo, které bylo aspoň trochu milosrdnější než čistá kolmice a velmi neelegantním způsobem jsem se sesul dolů. Po mém sesuvu milostná scéna definitivně skončila. Z vodítka jsem Barta pustil až v autě. Že by se dokázal propasírovat ven za svou fenou výfukovou rourou mi připadalo nepravděpodobné.