Jak si to přebrat? Haně Marvanové zřejmě ujela ruka či ujel jazyk když slíbila, že za ODA dluh zamázne. Méně horkokrevné hlavy si jistě položily otázku: stojí ODA za sedmdesát milionů? Voličstvo ve smyslu mravním je jistě úctyhodné, jelikož, povstaňte, volič je král, děkuji, volno, zpívat. Ovšem z hlediska statistického, tedy z hlediska počtu voličů, je přínos ODA nulový. Má potenciál duchovní, jak se vždycky říká. K tomu je těžké se vyjadřovat, zvláště pak v souvislosti s finančním oceněním. Kolik milionů stojí moudrost Daniela Kroupy nebo Oldřicha Kužílka? Těžko odpovědět.
Jediné co stojí za úvahu je zásada bude nás víc, nebudem se báti vlka nic. Čtyřkoalice měla smysl jen ve čtyřech a už po splynutí DEU s US má menší váhu. Když to takhle půjde dál, pak bude Unie svobody připadat zimní středisko pro bezdomovce - teď si vypůjčuji (=kradu) příměr z dnešních Hospodářských novin, tam se tento žertík týkal nové strany Moniky Pajerové s názvem Naděje (pro vysvětlení zahraničním čtenářům - Naděje je název charitativních útulků pro homelesáky).

Volič který se zajímá o takové nesmysly a banality jako je mzda, činže, daně, životní úroveň, kontakt s úřady, bezpečnost, úroveň školství a zdravotnictví, takového voliče asi málo zajímají vznešené problémy, které se budou řešit v neděli.
Asi taky by ho málo zajímal smysl dalšího veleproblému současné předvolební situace: prezident Havel si přeje, aby se volby konaly koncem května (proč?) a předseda sněmovny trvá na tom, aby to bylo začátkem června (proč to tak musí být?).
Na neděli si rádi počkáme. Každopádně, tento způsob kampaně, kterak přesvědčit o efektivnosti, schopnosti a důvěryhodnosti, je asi unikátní.

Takže ta poslední nepříjemnost: začal drhnout zámek, respektive vložka patentního zámku u domovních dveří. Nic vážného. Vrazil jsem klíč do vložky a musel jsem několikrát zapajtlovat, než se zoubky chytly a bylo možno dveře odemknout.

Proces to byl složitý.
Nepříjemnost se zhoršovala, ovšem já i celá naše rodina postupně nabývala zručnosti v odmykání zámku. Kdybych chtěl přehánět, tvrdil bych, že jsme se postupně naučili odmykat zámek jako kasař, a že by se nám podařilo zámek odemknout i vlásenkou nebo kusem drátu. Tím se proces prodlužuje - zámek je horší a horší, rodina je lepší a lepší v odmykání, horší a lepší zachovávají rovnováhu, a to v praxi znamená, že se špatně chodilo domů.

Váha se přece jen přiklání na tu špatnou stranu. Poznalo se to podle toho, že už nestačila jedna ruka, ta která drží klíč: bylo nutno přitáhnout druhou rukou dveře za knoflík a pak teprve po krátké expertní manipulaci zámek povolil dveře se otevřely.

Dnes půjdu a koupím novou vložku. Vyměním ji. Chvíli to bude trvat, než se podaří vyměnit všechny klíče na všech kroužcích.

A pak nastane závěrečná fáze operace:
Dveře půjdou normálně otevírat a já si budu říkat - že já tohle neudělal už dávno!

Bart zakvíkl, zařval, vyskočil a celý zježený běžel do jídelního koutu, aby tam zalezl pod stůl. Spěchal jsem za ním a omlouval jsem se.
Vrčel a nechtěl se mnou mluvit.
Promlouval jsem k němu bublavým hlasem. Na zádech měl stále tu bizoní šíji a tvářil se nevrle.

Otevřel jsem tedy dveře skřínky a sáhl po plechové krabice s piškoty.
Bylo vidět, jak si zježené chlupy lehají a Bart opustil svoji skrýši.

Podal jsem mu dva piškoty.
"Moc mě to mrzí, Barte. Velice se ti omlouvám."
Usmál se a olízl mi ucho.

To víš, pane, neměl jsem se tam válet na dlaždičkách, já vím. Jenže já se strašně lek, jak jsi tam na mě šlápnul, chápeš?
Chápu, Barte.
Ucho jsem mu neolízl, ale dal jsem mu ještě jeden piškot.
Jsme zase kamarádi.