Bože můj, chce se vzkřiknout, a tihle lidé aspirují na to, že vyvedou zemi z chaosu?
V těchto dnech se stalo módou házet vinu na lidovce. Hlavní argument: o dluhu ODA věděli. Stejně jako v době nyní již historicky vzdálené věděli sarajevští atentátníci dva roky o kostlivci ve skříni z nápisem ÚČETNICTVÍ a skříň otevřeli, až když starej odjel do Sarajeva. Odtud je krátká cesta pro další důkaz o tradičním lidoveckém padoušství.
Ne snad, že bych o něm pochyboval, nicméně by bylo přece jen třeba rozlišovat určité vrstvy odpovědnosti. V dějích těchto dnů nás může šokovat to či ono, Žantovského lyžování, Kühnlova zřetelná neschopnost, Svobodovo bušení do vychudlé hrudi nenásledované činem, nicméně ta nejvíce šokující zpráva , jak se zdá, uniká ze středobodu pozornosti:
Za tu dlouhatánskou dobu, co dluh ODA trvá, jej mohla ODA splatit, celý nebo aspoň z části. Neudělala to. Čekala, že dluh nějak vyhnije. Všichni partneři v 4K čekali, že to "nějak vyhnije" a až Masného návrh, že dluh koupí, je vytrhl z polospánku. To se dá pochopit - ale chování ODA, tedy majitele dluhu, se nedá pochopit, natož odpustit. Takhle se nemůže chovat odpovědná strana. To, že peníze měla a dluh nezaplatila a ani se o to nepokusila, to je totální selhání. Proti tomu je Žantovského lyžovačka jen drobný detail. Cimrmanovské rozpuštění a vypuštění je asi jediné adekvátní řešení, žádná fúze.

Skončilo to - z hlediska dlouhodobého - happyendem.
Oběma manželi se začala zabývat kontrarozvědka a protože pán měl flastr za pokus o překročení hranice, paní vyhodili i s ním. Vyhodili ji z práce a oba z bytu.

"Oni to tam postavili Němci a dělali tam svoje pokusy. Pak přišli komunisti a jenom to po nich převzali. A je to tam pořád. Tyhle věci se zkoušejí pořád," vyprávěl mi.

Neprozradím ho.
Taky mi vyprávěl, jak v jednapadesátém - to už byl z basy venku, vylezl z hospody ("byl jsem nametenej, to jo," připouští po půl století) a šli kolem mládežníci s ČSM. Pochodovali, v předu chlapík s bubínkem, paličky mu rejdily. A on se nějak rozpomněl ... a paže mu vyletěla a i to Sieg Heil tam zaznělo. "To jsem ale utíkal," dodal po letech.
Ne, neprozradím ho. Ještě by měl opletačky, že je spolčený se skinheady a poslali by ho na pozorování k doktorovi Zbořilovi. Nebo by z něho udělali pokusného objekta na tu baktérii, co na Sibiři vyhubila mamuta.
Všechno jsem si vymyslel!

Podotýkám, že ráno jsme byli na obvyklé procházce - a ráno proběhlo takto: v sedm mě Bart vyfrňákoval a vyolizoval a vymekotal z postele. Vyhodil jsem ho z domu, aby mohl u vrátek štěkat na stařenky a na prvňáčky vlekoucí se do školy. Po půlhodině jsem byl hotov k procházce (v půl osmé) a domů jsme se vrátili ve čtvrt na devět. Bart tedy byl 75 minut na nohou. Byl nabitý energií, a když David šel do práce, zkoušel na něho svoji fintu zvanou Ubohý Pes Kterého Nikdo Nevzal Na Procházku.

Ta odpolední procházka byla typu "cesta tam a zase zpátky" - vyjeli jsme si na Vidoule a šli jsme přes humna směrem k centrále Philipsu, a zase zpátky. Připadalo mi to dlouhé, ovšem věděl jsem, že ve skutečnosti jsme neurazili žádnou dlouhou cestu - k autu jsme se vrátili za půl hodiny.

Bart se hrnul do auta jako když leze bába na pec, cestou domů funěl a koulel očima a po návratu domů ani nešel somrovat do kuchyně - padl v zádveří na pelech a usnul a spí tam doteď, co tyto řádky píšu - a to je venku už hodnou dobu tma.
Jak to, že ho půlhodina tak vyřídila a ráno vydržel křepčit skoro třikrát tak dlouho?

Cesta ulicí Mrázovka je rutina, kdežto Vidoule, to je nervy drásající dobrodružství, cesta divokými končinami, kudy lidská a psí noha ještě nikdy nekráčela. Takový zážitek vyčerpá i silného jedince!