Česká zima (z jižních Čech):
Máš, sedláče, máš,
štyry koně máš,
štyry koně vraný;
máš hezkou dcerušku
jako cibuličku,
pudeme ti za ní.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Pondělí 21. ledna 2002
Na dnešní managorské poradě se zjebávalo za snižování výnosů, zvyšování nákladů a vůbec neplnění podnikatelského plánu (BP) za rok 2001. Akcie klesají, konkurence doráží, zdálo by se, že nás čeká brzký krach. Duto Hlav se přesto vrátil s dobrou náladou: "Na závěr proběhl workshop, který vytýčil předpoklady realizace BP 2002 a splnění cílů Strategické iniciativy do roku 2010."

Jak se volby přiblížily, ententýky, dva špalíky, a z elektriky či z autobusu vyletěla DEU. Vyletěla jako samostatný subjekt od volantu, smí si sednout dozadu. No a teď přišla na řadu ODA, ententýky, dva špalíky.

Nad mírou padoušství tohoto případu se musí člověk až útrpně usmát. O dluhu ODA všichni věděli ještě déle, než věděli sarajevští atentátníci o Baczovi a Sinhovi. Zadluženost ODA je leitmotivem, dá se dokonce říci, že odrhovačkou. Dokud byli voliči lákání do autobusu jako do silného čtyřválce, na dluh ODA se jako by zapomnělo. Teď, když se zdá, že autobus nějak dojede do cíle i bez motoru, je dluh vytažen na světlo boží. Dvoudenní ultimatum, to je něco, co připomíná Puzzova Kmotra. Dokonce i unionistům je to trapné - a Hana Marvanová k tomu řekla, že ani oni sami, unionisté, by se nedokázali "zintegrovat" během dvou dnů.

Kdo vyletí z elektriky, či z autobusu, příště?
Dá se čekat, že si lidovci všimli, že v průzkumech veřejného mínění mají unionisté pouhé 4 procenta voličských preferencí. kdypak asi Cyril Svoboda zvolá "Čtyřkoalice jsem já"?

Prezident Klestil žalující
Požaloval rakouský prezident Klestil prezidentovi Havlovi na hulváta premiéra. Ve věci postfašisty Haidera je žalování diskutabilní - někdo, třebas pan Klestil, by měl genosse Haiderovi vysvětlit, že "diese Tschechen" jsou od jisté doby na německé spílání alergičtí možná až přecitlivěle, a že pokud by se měli do Evropské unie proplazit mezi rozkročenými holínkami genosse Haidera, mohli by si říci, že jim může celá Evropská unie vlézt na záda. Ovšem to, že Zeman své oblíbené nálepky "idioti" uštědřil více než milionu rakouských občanů, hlasujících v Haiderově referendu, to se prostě omluvit nedá. Rakouští občané mají právo na názor, mají právo volit, mají právo poslouchat to či ono a vyjadřovat to co si myslí tak, jak uznají za vhodné.

To už bylo jasné, že někdo pohrozil bombou.

K obchoďáku se už sjížděla policejní auta a z garáží vyjížděly zaparkované automobily. tedy - asi nebylo jednoduché se k nim dostat, když ty transportní pásy šly jenom z garáží ven!

Všechno se odbývalo v naprostém klidu, nikdo se nerozčiloval, nikdo nenadával.

Myslel jsem na tu pitomou zlomyslnost, která stála v pozadí toho velkolepého činu. Taky jsem si říkal, kolik asi ta legrace stála - peněz i času, kolik bude stát policejní akce. No a nakonec - úžasná byla ta očividná nesmyslnost toho všeho.

Jak dlouho by asi trvalo, kdyby policajti měli seriózně prohlédnout všechna obchodní oddělení Carrefouru, nahlédnout do všech jeho oddělení, do všech zákoutí, do všech krabic a beden, otevřít všechny skřínky a poklopy... V novinách jsem se dočetl, že prohlídka trvala dvě hodiny. K smíchu! To je čistě formální pitomost, zcela zbytečná, obtěžující a nesmyslná.

Když někdo zase zavolá na 158, že položil bombu tam či onam, měli by mu říct, ať si ji jde vyzvednout a strčí si ji za klobouk.

Na jo-jo jsem si vzpomněl v souvislosti s Bartem.
Vracel jsem se s ním domů. Vystoupali jsme serpentinou cesty Mrázovka až k zadní vrátnici Mövenpicku. Tam se Bart zastavil, opřel se předními tlapami o zábradlí a na něco se díval dolů. Chvilku jsem se díval stejným směrem. Nic jsem nespatřil. Šel jsem tedy dál a po dvou krocích jsem se otočil. Bart zmizel.
Vrátil jsem se o několik kroků nazpět. Po Bartovi ani stopy. Křikl jsem "Barte" a on se asi za vteřinu, dvě vynořil z křoví. Tvářil se nenápadně, ba ledabyle. Řekl jsem mu něco výchovného. Přeskočil zábradlí, připojil se ke mně a vrátili jsme se domů.
Následujícího dne jsem potkal pana Suchého, toho mého ranního druha, který chodí větrat dvě feny, Andulu a Darinu.
"Tak jsem byl včera už skoro doma," vyprávěl, "dole u Bertramky. A najednou se ze křoví vynořil Bart, pozdravil Anču a Darinu a zase zmizel v křoví."

Neuvěřitelný výkon! Je to strmý svah od Mövenpicku dolů k Bertramce, cesta dolů rovná se (skoro) pádu, cesta nahoru (skoro) šplhu po kolmé stěně.
Bart to zvládl s přehledem, šup - šup: dolů, nahoru, jako jo-jo.
Chlupaté jo-jo.