Česká zima (z Moravy):
Šel jest Honza kolem lesa
uviděl tam Herodesa.
Herodes byl ukrutný,
strčil Honzu do putny.

(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Pondělí 7. ledna 2002
Vedoucí Duto Hlav přišel z managorské porady velmi vzrušený: "V pátek se v našem objektu bude konat tajné požární cvičení. Prostudujte si pečlivě předem všechny požární, protipožární i hasičské předpisy. Junior s Mobym jsou dobrovolnou požární hlídkou. Já budu oběť."

OKNO DO DALEKÝCH KRAJŮ - výpravná obrazová publikace PODIVUHODNÝ SVĚT z vydavatelství Reader´s Digest VÝBĚR vás doprovodí na nejzajímavější místa na světě slovem i obrazem - tentokrát navštívíme Jižní Ameriku. Nebojte se suchého poučování - je to strhující vyprávění doprovázené množstvím fotografií a ilustračních kreseb a map. Inzerce

Předloha pro nespokojence: Náš parlament je parta neschopných nejapů, která nedovede udělat zákon napoprvé. Z její dílny vycházejí zmetky, které je třeba okamžitě opravovat.
Předloha pro spokojence: Zákony jsou přijímány standardním postupem. Do něho nepatří jen a pouze práce zákonodárných sborů. Jeho součástí je i tisk jako tlumočník názorů veřejnosti a sama veřejnost, spolky, sdružení i jednotliví občané. Parlament nemá patent na rozum. Něco může být sebelépe zamýšleno a v praxi se to neosvědčí. Právě toto se stalo - a je dobře, že se to stalo.

Námitka nespokojence: Je jasné, že parlament, tedy poslanci a senátoři nemají patent na rozum. Jenže právě proto se předlohy nejdřív projednávají a konzultují - to nebylo možné se nejdřív těch provozovatelů autoškol a dovozců zeptat? To se musely do zákona dostat takové očividné nesmysly, jako jsou překlady manuálů k ojetým automobilům?
Námitka spokojence: Autoškoly i dovozci by samozřejmě chtěli co nejměkčí podmínky pro jejich práci. Při projednávání původních zákonů jistě lobovali, jedni i druzí. Nelze si představit, že nelobovali. Že by nevěděli o projednávání těch zákonů. Že by jen tak seděli s rukama pod zadkem. No, a jaksi to nedopadlo. Nemá smysl spekulovat nad tím, proč nedopadlo. Druhé kolo se odehrávalo před očima veřejnosti. Prostřednictvím tisku mohla posoudit požadavky i dikci zákona.
Závěr? Jestli jsou teď zákony dobré, jestli se osvědčí, dobře se stalo. Jestli se neosvědčí... pak by to už bylo trochu legrační, nemyslíte?

Dokonce - jsem měl právě do-uklizeno, za hustého sněhu, pravda, který padal před několika dny. Bylo tak jedenáct v noci. Najednou - zvonek u vrátek. Byl to můj syn David. Volal na mě, abych hned přišel, že má něco s autem.

Evidentně stojí na nohou a mluví, blýskalo mi hlavou, zatímco jsem běžel k vrátkům.
Jeho auto tam stálo - bez poškození - a bylo nějak divně natočené ke sloupku k vrátkům.
Vysvětlení jednoduché: třebaže jel David nulovou rychlostí, auto bylo prakticky neovladatelné a zastavilo se snad jen na modlitbu, než na brzdy. Jak ho teď dostat na pozemek?

Cestu máme dlážděnou betonovou zámkovou dlažbou - dosti kluzká. Nějakých pět šest metrů od branky cesta zahýbá ostře vlevo a v nejostřejším bodu zatáčky je kamenný patník. Zatím tu do něj naboural jen jeden automobilový závodník (bez přehánění, fakt! jmenovat nebudu...), a teď byla šance to zopakovat. Opravdu to děsně klouzalo.

V první fázi jsem vlezl do auta a o kousek odcouval - za Davidova vydatného tlačení. Popojel jsem o metr a dál jsem se neodvážil. Vylezl jsem z vozu, samozřejmě stojícího, samozřejmě zabrzděného. A ta potvora se dala do pohybu, sama od sebe, smýkala se centimetr po centimetru směrem na patník! Zastavili jsme ji až špalkem hozeným pod kolo.

Bylo to horečnaté dumání v předpůlnočním mraze. Auto stálo mezi vraty, nechat jsme ho tam nemohli, vrata by nešla zavřít. A popojet jsme se báli.

Na řešení přišla až moje moudrá žena Michaela. Najednou se vyhrnula a vlekla sebou vyhozený, avšak ne úplně vyhozený koberec kovral, který kdysi sloužil našim psům jako pelech a od té doby byl v garáži (pro případ, že se bude hodit). Takže po koberci vjel David na pozemek.

Toho večera snad ani nepadal z nebe sníh - bylo to nejmazlavější mejdlo. Kovral je opět v garáži - kdyby se svatý Petr rozhodl znovu mydlit.

Plynula léta.
Bart někdy takhle sedí, jindy nesedí, vleze si nahoru na podestu anebo ulehne na pelech za domovními dveřmi.
V poslední době však začal zachovávat pravidelný rituál.
Vrátíme se z procházky a on hned zamíří na schody. Tam si sedne na čtvrtý schod, tlapy opře o třetí schod. Já usedám na druhý schod a zouvám se. Bart mi olízne ucho. To je jistý druh poděkování za to, že jsem ho vzal na procházku.

Zuju se a uložím boty do botníku. Natáhnu na nohy trepky a mířím ke schodišti.
"Tak co, Barte, půjdeme?"
Vzhlédne a zůstane sedět.
Vyjdu až nahoru a Bart dál sedí a o něčem přemýšlí.
"Barte," oslovím ho, "pojď. Nedělej záhadnou bytost."
Jemu se ale líbí dělat záhadnou bytost.
Počká, až zavřu dveře a dojdu do kuchyně. Tam natočím do konvice vodu a zapnu ji.
Teprve potom se mu uráčí vstát, vyběhne po schodech nahoru, otevře si sám dveře a taky běží zkoumat, co mu dám k snídani dobrého.

Smysl rituálu nechápu, je mi záhadný jeho vznik, nevím, zda ho bude Bart dodržovat navždycky. Teď ho to ale už nejmíň čtrnáct dní drží.