Česká zima (z Horácka):
Já jsem malý koledníček,
vy jste velká koleda,
když mně nic nedáte,
pošlu na vás medvěda.

(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Pátek 4. ledna 2002
Středeční projev Běsného Kokota zanechal následky v mysli vedoucího ing. Duto Hlava: Už od 3 hodin byl vzhůru psal si nápady na papírky. Jeho návrh, abychom v naší textárně opakovali turnaj ve stolním fotbale, narazil na vlnu zdvořilého nezájmu. Pokáral nás: "Stále myslíte postaru, jako za komunismu! S takovým přístupem úkoly, vytčené nejvyšším manadementem, nesplníme!"

Není mi známo, které poslance ČTK oslovila. Bystří lidé to asi nebyli. Ani to není překvapivé, že "ODS rozhodnutí Telecomu schvaluje," jak konstatuje agentura.
Pokud by někdo chtěl hledat onu pověstnou "červenou nit" v konfliktu Telecom versus veřejnost, musel by ji najít i potmě a s oční vadou v rozmezí +- 10 dioptrií. Je to otrocká podpora vládnoucí struktury telekomunikačnímu monopolu. Lví podíl má na tom samozřejmě ODS, která je přímo odpovědná za udělení neodůvodněného monopolu Telecomu. V této souvislosti působí mimořádně komicky ideologická domácí cvičení stínového ministra spojů Martina Římana na téma "svoboda trhu". Když se schvaloval telekomunikační zákon, který monopol Telecomu fakticky prodloužil, sociální demokraté a ODS (nikdy veřejně!) uklidňovali oponenty, že tuto hanebnost prosadili proto, aby zvýšili cenu Telecomu při privatizaci. Všichni víme, jak to s privatizací dopadlo. Totální krach.

Teď už spadly všechny zábrany. Telecom získává 80 procent zisku z klasické telefonie od 20 procent zákazníků - velkých firem. Tak zvaný "občan" ho nezajímá. Proto přistoupil Telecom ke kroku, který mnohé "občany" prostě od telefonu uřízne. Komu se zvýšení cen nelíbí, ať prostě netelefonuje a linku zruší, takhle natvrdo to Telecom vidí. V zemi kde je 7 milionů mobilních telefonů si Telecom může zdražování klasické telefonie dovolit, pevná síť je tak jako tak mrtvé maso. Jestliže "někteří poslanci kritizují Český telekomunikační úřad za to, že se zvýšením poplatků souhlasil," jde zase o pokrytectví. Telekomunikační úřad může regulovat cenovou hladinu a ne cenovou strukturu monopolisty. A monopolista dovede vždycky zamíchat cenami uvnitř struktury tak, aby telefonáty ve špičce do Austrálie cenově vyvážily zvýšení ceny paušálu.

Jako spoluorganizátora někdejší akce Internet proti monopolu mě mnozí čtenáři vybízejí k akci - stejně jako mé přátele Iva Lukačoviče a Patricka Zandla. Osobně se domnívám, že doba demonstrací je za námi. Politické nastavení nezměníme, to změní až volby. Monopol nakonec skončí. Také technologie jde dál. Telecom dříve či později ztratí své loupežnické postavení v této společnosti. Troufnu si tvrdit, že toto je jeho poslední vítězství.

Nuže, Rudná je skutečně u Prahy, nějakých deset kiláčků od našeho domu. Popadl jsem dopoledne foťák - a Barta raději nechal doma, aby nezapadl někam do závějí a já ho nemusel hledat, konec konců, není to žádný sněžný pes, žádný bernardýn.

Ulice a silnice byly čisté, suché. Nad sněhovým popraškem smutně čouhala stébla polámaná větrem. Vjel jsem na dálnici, minul zličínský nákupní komplex. Dostal jsem se k místům, kde jsem předloni skoro zapadl do závějí - když jsem z dálnice sjel v naději, že pořídím divukrásné zimní záběry. Nabil jsem si hubu, to jo, auto jsem jen tak tak vyprostil.
Letos jsem v těch místech neměl šanci ani na zimní záběry, ani na nabití huby.
Na EXIT 5 plzeňské dálnice jsem opustil autostrádu a vydal se po místních komunikacích zpět k Praze.

Všude stejný obraz...dítko školou povinné by zaplakalo - kde já si zasáňkuju?

Vracel jsem se domů a vzpomínal na ty sněhové hrůzy na televizní obrazovce. A taky jsem vzpomínal na americký film Kozoroh Jedna o tom, jak NASA odpředstírala před televizními kamerami přistání kosmonautů na Marsu.

Vrátil jsem se domů, do tepla.
Třeba mě ale vyhledá některý z obyvatel míst, kde skutečně jsou závěje a kde lidé kvílejí pod sněhovými horami jako Karafiátovi Broučci. Vyhledá mě a naplácá mi hubu, abych si těch zimních trýzní taky trochu užil.

Takže, sedím v křesle, jde kolem Míša a praví:
"Podívej, čuně jedno, zase jsi něco rozlil, nemůžeš si dát pozor?"
Opravu, pod křeslem byla loužička. A pod stolem ležela ekologicky závadná PET láhev od Mattoniho minerálky. Byla prázdná. Co se stalo s jejím obsahem? Koluje už v mém cévním oběhu doplňujíc životadárné šťávy, nebo se sákne do parket?

Vypeskován, vzal jsem hadr a loužičku utřel.

Odpoledne koukám - nová loužička!
Zavolal jsem Míšu.
"Koukej: Nic jsem nepil, není tu žádná flaška, žádná sklenice, žádnej hrnek... jenom loužička!"

Zpytavě hleděla na mne, pak na loužičku, pak na psa.

"Ba...arte?!" pravila tázavě a přísně.

Bart vzhlédl a v šeru pokoje bylo vidět mihotavý třpyt svatozáře nad jeho chlupatou hlavou.
Prosím? Je třeba nějakého mého přispění k hladkému chodu domácnosti?, znamenal jeho pohled prostoupený nevinností jako grog rumem.

Nabral jsem loužičku prstem a přičichl. Nemusím mít Bartův čich, abych rozpoznal olej od... něčeho, co by Bart byl případně schopen za specifických okolností ze svého těla vypustit.

Olej? Kde se tu vzal olej?
Pak mi to došlo. To zatracený křeslo má tlumič houpání a ten má v sobě olej a tlumič dotlumil a olej vytekl... aby uvrhl mne a později Barta do podezření.