Česká zima (z Moravy):
Vrána na dubě,
žaludy klube,
to sám Pánbůh ví,
čí holka bude.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Z deníčku Moby Dicka:

Pondělí 10. prosince 2001
Vedoucí ing. Duto Hlav nás informoval o čtvrté vlně liberalizace: Proběhne až v květnu příštího roku. Propustí se dalších 10 procent zaměstnanců. "To je pouze nezávazný slib, nikoli plán," uklidňoval nás. Badavá nám pak prozradila, že se podle tohoto "slibu" už sestavují byznis plány na příští rok.

Zřejmě se tím vcelku zbytečným škandálem z týdnu právě uplynulého dospělo k tomu, že politické strany budou muset jasněji definovat svá stanoviska:
Je to pravda, že hrozí nebezpečí naprostého pohlcení naší státnosti, jak tvrdí ODS? Je žádoucí, abychom se státnosti vzdali, jak navrhuje Unie? Je to pravda, že hrozí degradace na úroveň provincie a ztráty kontroly nad tím, kam naše daně půjdou? Kde tedy budeme platit daně, a jaké? Kdo o tom bude rozhodovat? To jsou základní otázky a v roce, který bude rozhodujícím rokem, se musí vyjasnit. Tento týden se k tomu udčinil krok a to je dobře.

A jak je to s těmi lidovci?
Právo to v pátek začalo a v sobotu to ostatní média rozmazávala a v neděli se nic nevyjasnilo: lidovci údajně nechtějí mít ve čtyřkoalici ODA, jelikož má dluhy. K tomu mě napadá hodně poznámek, bohužel žalovatelných a neprokazatelných, jak víme, panu Kalouskovi nikdo nikdy nic nedokázal. V tomto týdnu bychom se tedy měli dozvědět, jak to vlastně je s tou čtyřkoalicí: má tři členy, nebo dva? Jedno ale víme už dlouho: koho Pán Bůh zkouškou postihnouti ráčí, tomu přidělí lidovce za spojence.

Přišiju si to sám, Míša se nic nedozví, rozhodl jsem se.
Pak jsem na poutko zapomněl a poté se mi ještě několikrát stalo, že jsem zápasil s kabátem. Měl jsem jen méně nepříčetný výraz, než v den, kdy se mi to stalo poprvé. Už jsem věděl, že to nejsou žádní Ptáci nebo Bodysnatchers, ale obyčejné poutko.

V sobotu jsme byli s Míšou v kině na Amélii z Montmartru (skvělý film, pohodový, líbezný - nenechte se odradit tím, že ho chválila kritika a hlavně tím, že dostal od kritiků cenu za nejlepší evropský film: navzdory tomu, že dostal cenu, je to opravdu vynikající dílo!).
"Pozor, na ten kabát," řekl jsem šatnářce. "Má utržené poutko."
Míša se těšila na Amélii, takže nijak případ poutko nekomentovala. Když jsme šli z kina, prohodila jen, že dřív, za solidnějších dob, které doznívaly za našeho dětství a mládí, šatnářky přišívaly utržená poutka a vydělaly si tak pětikorunu navíc.

Až doma, to už Amélie vyšuměla a melodie chansonů přestal znít v uších, řekla:
"To je tím, že si nevěšíš kabát na ramínko a flákneš ho za poutko na věšák."
Neřekl jsem nic. Jsem toho názoru, že poutko je na kabátě proto, aby se za poutko kabát věšel na věšák, a pak si taky vždycky vzpomenu na ten pitomý vtip o pánovi, který odmítl nabídku prodavače, že mu k novému saku dá ramínko.
"Žádný ramínko!" bránil se. "Posledně jsem si ho nechal vnutit a furt mě tlačilo a tím vohnutým mi shazovalo klobouk!"
Vzal jsem si šití, že si ho přišiju. Neuznávám ženské a mužské práce. Je to přece můj kabát a moje poutko.
Nakonec se ukázalo, že to není na šití, ale na kombinačky: byl to řetízek a uvolnilo se mu očko!

Vraceli jsme se zvolna s Edovou paní, rozmlouvali o tom i onom, přirozeně že taky o počasí. Ochladilo se, je pod nulou.

Paní vytáhla z kapsy cosi pleteného - pokládal jsem ten červený úplet za čepici. Nikoli. Byl to Edův svetřík.

"Nechtěl to mít na sobě! Nadával, musela jsem ho sprdnout a pak šel schválně kolem všeho hnusnýho, kolem popelnic, ale jen těch pobryndanejch, kolem rohů, kolem zablácenejch kol od auta..."
Nemusela pokračovat. Výsledek hovořil za vše. Eda si vykračoval nahatý, svetr zůstal v kapse.
"To jsou jezevčíci," podotkl jsem neutrálně. Nikdy jsem Barta do svetru neoblékal - jen jednou, jen tak legračně - pokusně, do svého svetru, a překvapilo mě, že se mu to celkem líbilo. Ovšem pokus trval pět minut.
"Já ho chápu..." řekla paní vlídně. "Když si vzpomenu... Máma mi navlíkla bundu... (těžko písemně vyjádřit míru znechucení), a k tomu špičatou čepici (totéž, ale dvojnásobek). Však jsem nadávala. No a dostala jsem přes hubu."

Eda se motal kolem nás a Bart jen hlídal, abych ho snad nepohladil. To by přišel a chtěl by taky, dvakrát.
Nemusel jsem Edu hladit. Má hodnou maminku. Nebude ho nutit do bundy a odporně špičaté čepice.