|
|
O Hyeně:
Tato verze Neviditelného psa navazuje na původní koncepci z roku 1996; autor textů a obrázků je vydavatel NP Ondřej Neff. Odkazy na sekce a jednotlivé rubriky vedou do plné verze NP. Pokud máte zájem o čtení jen této verze psa, zaznamenejte si její adresu do bookmarků (oblíbených adres). | |||
[an error occurred while processing this directive]
|
Český podzim (z Čech):
Svatá Kateřina
zavěsila housle do komína.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf
vybral Šaman.)
Pondělí 26. listopadu 2001
Po příchodu z managorské porady Duto sebekriticky prohlásil, že "v
oblasti věšení tašek na háčky se neprojevil přínos synergie" a zeptal se,
zda jsme my sami identifikovali nějaké oblasti, u kterých se za pomoci
synergie dosáhne zlepšení. Trn navrhl hrát o prac. přestávkách stolní
fotbal.
Tak to bychom měli severní Moravu. Jak dál? Na Vysočině zvítězil Jaroslav Tvrdík, v Libereckém kraji Michal Kraus, na zlínsku Miloš Melčák, v Hradci Jiří Rusnok, v Praze Petra Buzková (s Janem Kavanem v závěsu) a v Pardubicích Radko Martínek. V pondělí si přečtu, co o tom všem napíše Alexandr Mitrofanov v Právu, jeden z mála našich politických komentátorů, kteří opravdu vědí o čem píší.
Z vnějšku to vypadá na odklon od zemanovské éry v sociální demokracii. Ostatně soudím, že Zemanův odchod ze slávy je záhadný jev nevysvětlitený běžnými metodami. Ten jeho předem oznámený - a skutečně realizovaný - odchod bez nějakého drsného vnějšího tlaku - to jednou bude námět na politologické dizertace. Takto se politikusové normálně nechovají. Třeba bude jednou na Zemanově náměstí stát pomník: bude na něm Velký Miloš objímající peň stromu a na soklu bude nápis.
MUŽI, KTERÝ ODEŠEL ANIŽ MUSEL - VDĚČNÝ NÁROD
Ono se taky může snadno stát, že do roka a do dne bude mít Petr Lachnit na tapetě svoje dnešní slova o tom, že je "Zeman velký státník": třeba bude říkat já to myslel YRONYKCKY!
Pokud jde o mne, dle chvění lalůčku mých uší bylo zřejmé, že bych nejraději na Planetu opic. Míša ji už se mnou absolvovala jednou, někdy v tom roce 1970, kdy šla u nás v kinech. Přivřel jsem si tenkrát prsty do dveří auta a řval jsem tak ukrutně, že jsem jí znechutil nadosmrti opice, planety a Planetu opic obzvlášť.
Řešení se nakonec našlo: v pátek jsme šli na Moulin rouge a v sobotu na Planetu opic.
Následují dialogy tohoto typu:
"Musel jsi trpět..." říká žena.
"Ne," lhal jsem, až se ze mne dýmilo. "Konec konců, Nicole Kidman, to jsou dva metry
krásný ženský. Jenže ty jsi musela být z Planety opic mrtvá!"
"Ale ne," lhala, až se z toho dýmu dělaly hranoly, "některé opičky se mi líbily. Zejména
ty, co vypadaly jako náš Bart!"
To je pravda, jsou tam opice, co skáčou a běhají po čtyřech a nemít na hlavě čepici, vypadaly by jako Bart. Takhle vypadají jako Bart v čepici.
Nakonec jsme se shodli: jsou to oba filmy kravina. Když má někdo tuberu, neměl by zpívat v operetě a když, neměl by se cicmat neboli miliskovat s vévody a chudými básníky. A když už jste jednou v kosmu a ztratí se vám opičák v modulu, nechte ho být. Jinak se zapletete do úmorné a konce neberoucí opičárny, která se potáhne pár tisíc let.
Čímž vás nezrazuju od návštěvy jednoho či druhého filmu, nebo dokonce obou.
Co má Nicole Kidman do vejšky, má Estella Warren, no... jak bych to řekl, na tričko by si mohla nechat napsat I LOVE NELAHOZEVES CITY písmeny která mají 25 cm vejšku.
Je vcelku mrňavé. Mám v něm tři rybičky a jeden kontejner s lekníny a bylinami které vypadají jako přesličky. V sezóně se byliny rozrostou a rybičky proplouvají podvodním pralesem. Jednu jsem postrádal už delší dobu. Dnes, kdy jsem za Bartovy asistence konal výlov, se podezření změnilo v jistotu. Jedna rybička, červená s černými fleky, je pryč.
Kdyby scípla, plavala by bříškem nahoru a i kdybych ji přehlíd a ona se nějak potopila, zbyly by po ní kosterní pozůstatky. Nic takového jsem však na dně nenašel, ani když jsem vyčerpal veškerou vodu.
Na vině jsou pravděpodobně kočky, těch tu běhá neslýchaná síla. Je škoda, že nemohu Bartovi sdělit, jak málo ho podezírám.
Ne snad, že by nebyl ochoten sežrat cokoli - kdyby to bylo jen trochu možné, skákal by po větvích jako veverka a vznášel by se v oblacích, jen aby mohl dosáhnout na havrany. Voda ho ale přitahuje asi tak, jako mě cimbálovka. Nic proti cimbálovce, konec konců, je spousta psů kteří milují vodu. Jenže já a cimbálovka a Bart a voda (pokud neprýští z hadice, to pak není voda, ale soupeř) se k sobě nehodíme.
Jsou to jistě kočky.
Kočka, ta dokáže hodinu sedět tiše u jezírka. Rybka připluje, hrábne packou a šup,
rybka se mrská na břehu.
Tak to asi bude.
Tak jsem si to vykreslil a tak tomu věřím - dokud Barta nenačapám, jak tiše sedí na
břehu jezírka s očima upřenýma do prostor pět centimetrů pod hladinou.