Český podzim (z jižních Čech):
Plakal chudák, stál u stolu,
dostal buchtu bez tvarohu.
Plakal chudák u stavidel,
dostal buchtu bez povidel.
Mějte lítost nad chudákem,
dejte mu kus buchty s mákem.
(Z knihy Český rok, kterou uspořádali Karel Plicka a František Volf vybral Šaman.)

Pátek 16. listopadu 2001
Záhada Duto Hlavova běsnění odhalena: Managoři na pondělní poradě rozhodli, že součástí snižování nákladů, neboli "ozdravné kůry", bude i snaha, aby zaměstnanci určení k liberalizaci sami dobrovolně podali výpověď. Podnik tak ušetří odstupné. Vedoucí se však mají držet Etického kodexu. Jak nám to Ambrož vysvětlil: "Můžou tě kopat do zadnice, ale přitom ti musejí vykat."

No dobře. Smysl zákonodárného procesu v demokratické zemi je právě v tom, že se zkouší to a ono a pokud se něco neosvědčí, hledají se jiné cesty.

Ten zákon, zejména jeho diskutovaná pasáž o "množství větším než malé", měl sloužit hlavně k tomu, aby policie mohla zakročit proti drogovým dýlerům a nemusela se ohlížet na jejich výmluvu, že drogu, kterou u nich našla, používají pro vlastní potřebu. To je dobře si připomenout. To, že se počet narkomanů nezměnil, může pak mít různé příčiny.

Možná, že policie prostě pracovala špatně a nedovedla zákona využít. Možná, že narkomanie je osudem soudobé společnosti a nelze s ní nic dělat. Možná, že zákon byl skutečně špatný. Možné je i něco docela jiného a nevíme, jak to vlastně všechno je.

Co si z toho vybrat?
Za úspěch považujme aspoň to, že policie zákona nezneužila k buzeraci občanů - jak se mnozí domnívali, že se stane. Že se v touze po výkazech úspěchu nevrhne na dýmající školačky. Aspoň to.
V úvahu je taky třeba vzít postoj "ovlivňovačů veřejnosti". Nový zákon, zejména jeho pasáž o množství "větším než malém", se totiž stal trampolínou pro skoky vyšší než velké pro každého obhajovatele svobody a lidských ba nejlidštějších práv. Přitom ta kritizovaná pasáž brala v úvahu právě individuální potřeby a byla do zákona zapracována na základě připomínek znalců: určité množství drogy může mít pro začátečníka zdrcující následky, kdežto pro notorika nepatrné. Byla to vstřícná formulace, a stala se největším klackem pro bití zákona po zádech.

Sumář mezirezortní komise asi přispěje k pádu či novele zákona. Bude to nejproblematičtější vítězství ochránců "lidských práv". Zákon padne - a co ho nahradí? Nic? Legalizace... čeho? Marihuany. A třeba... extáze? Po ní dalších syntetických drog? Neznám žádný recept. Nedělám chytráka, nic nenavrhuju. Jsem autor science fiction a znám sci-fi vize společnosti, která je na užívání drog založená. Obávám se, že je to vize velmi realistická.

Pak jsme šli na metro - Straka, já s Míšou a náš kamarád Martin Čapek. Podotýkám, že Straka je abonován u jiné firmy než já. Dál jsme si povídali o SMS zpravodajství a Čapek si liboval, že mobil nemá a že je tudíž našich starostí ušetřen.

Šli jsme Opatovickou, zahnuli do Ostrovní, a v jeden a týž moment nám píply mobily - Strakovi i mně. Čapkovi ne, on mobil nemá, nechce mít, nebude mít.
"Něco se stalo," řekli jsme oba najednou, Straka a já. Vytáhli jsme mobily, aktivovali SMS a začali číst zprávu, že soudce odmítl návrh státního zástupce na to, aby Vladimír Železný zůstal ve vazbě.
Oba najednou jsme zprávu nahlas přečetli.
Trochu nás to oba zaskočilo. Byla to zpráva aktuální (nic ze včerejška) a taky podstatná. Trochu vyvrátila to naše čerstvé a upřímné nadávání na plytkost a neaktuálnost zpravodajství. No jo, ale my platíme za tu zprávu a Čapek se ji dozvěděl a neplatí nic! Takže jsme se na něho oba současně obrátili, aby nám zaplatil kačku každému.

Odpověď byla správná a logická:
On nestojí o naše zpravodajství, on nechce vědět, že pustili Železného, a naopak, my ho obtěžujeme zvěstmi o něž nestojí a tudíž nás bude žalovat, jak je v kraji zvykem, o deset milionů každého.
Ano, žijeme v drsné době právní rozjitřenosti. Co tyto řádky píšu, dostávám zprávu o Železného propuštění už potřetí. Za dvě kačky kus. Žalovat budu, až vyhraju proces s Čapkem.

Takže se stalo, že znenadání vyletěl a tlapkami začal dorážet na výkladní skříň: po chodníku šel pán s půlmetrákovým německým ovčákem, který měl hubu jako pec na dvoukilové chleby. Muf byl rozhořčen samotnou existencí toho psa a přestože neštěkal, dokázal dát najevo odhodlání: pusťte mě na něho a já ho rozeberu na granule!

Pozoroval jsem s velkým zájmem jeho usilování.
Obvykle se totiž ocitám v opačném postavení: mám na řemeni psa s hubou jako pec na dvoukilové chleby a někde z povzdálí ječí pejsek rozměrů a síly Jitčina Mufa. Stalo se to naposledy včera, když jsem šel s Bartem ulicí, spíše vyhlídkovou cestou Mrázovka. Na Barta vyrukoval chlupatý pišišvor, oříšek neurčité barvy a neskutečné - a neopodstatněné - odvahy a opovážlivosti.

Od Barta ho nedělilo sklo kavárenské výlohy. Pobíhal volně a přibližoval se na metr, na dva. Bart bublal jako Etna dva dny před explozí. Kdybych ho pustil z řemenu, chlupáče by nepřeměnil na granule - on by z něho udělal atomy, ze kterých se molekuly granulí skládají.

Není to nic výjimečného, to se děje často - a jak často se to děje, tak často si kladu otázku, zda se ti malí pejskové kasají z blbosti, nebo z vychytralosti - protože vědí, že se jim nemůže nic stát.
Postupem času docházím k názoru, že obé je pravda.
Podobně si počínají lidé.